No, abyste pochopili, jak tato povídka vznikla... zkrátka a dobře asi takto:

A protože jsme naší drahé Komentátoře chtěly udělat radost - i když jak si můžete všimnout, není to zrovna "okamžitě" :D - je tu tedy krátká třídílná povídka na netradiční pár. Nečekejte sice moc převratný děj, ale spíš takové nenáročné oddechové dílo, ke kterému snad ani není moc co dodat, kromě jediného: užijte si ho ;)

 

Žánr: AU

Autor: Daenerys & Smajli

Pairing: Genma x Sasuke

Varování: yaoi (18+)

Na přání pro: Komentátora

Obsah: Sasukemu je osmnáct a má za sebou písemné části maturity. Úspěšná zkouška dospělosti se samozřejmě musí zapít, jenže mladý Uchiha má velmi přísného otce, který není vůbec nadšený tím, když se jeho synáček ve městě opije. A protože má navíc nebezpečné povolání, vyzvedávání nezdárného potomka neproběhne tak, jak zrovna čekal.

 

 

Malá zapadlá hospůdka U zakleté labutě dnešní večer hostila mimo stálé štamgasty a několik dvojic a menších skupinek také jednu hlučnou středoškolskou partičku. Popravdě měla banda šesti kluků a čtyř holek doopravdy co oslavovat – byli totiž ve čtvrťáku a právě měli za sebou první, písemné části maturitních zkoušek, a přestože ještě výsledky neznali, většina z nich si byla jistá, že na potřebný počet bodů dosáhnou. A jaké známky měli, na to se je nikdo ptát nebude…

Zábava se mezi nimi rozproudila i díky značnému přísunu alkoholu, všichni už byli zletilí, takže to nemělo takovou příchuť zakázaného ovoce jako kdysi, ale na náladě jim to nijak neubíralo, jejich stůl patřil k těm, které bylo nejvíce slyšet, a teprve když se ručička hodin přehoupla přes půlnoc a hospoda poněkud prořídla, začínali se i někteří účastníci letošních maturit vytrácet postupně domů, až nakonec zbylo tvrdé jádro tří posledních mladíků.

Jedním z nich byl i Sasuke Uchiha, osmnáctiletý černovlasý maturant štíhlé atletické postavy s pohlednými souměrnými rysy, tváří modela a nádhernýma velkýma tmavýma očima, které byly ovšem nyní poněkud rozostřené hladinkou alkoholu v jeho krvi.

„Jak jako, že už chcete jít – škyt! – domů?“ tázal se lehce nechápavě svých kamarádů, „však je noc ještě – škyt! – mladá, ne?“

 

„Mladá?“ zopakoval po něm jeho souputník Naruto Uzumaki, roztomilý blonďák s blankytně modrýma očima, který se obvykle ze svých spolužáků při podobných akcích nejvíc krotil, protože ho už to věčné ranní zvracení přestalo bavit. „Vždyť už sot-sotva stojíš…“

„Jo,“ přisadil si i Suigetsu, který se svým poněkud zakaleným pohledem díval za jejich odcházejícími spolužačkami, a ve skutečnosti svoje kamarády vnímal tak na půl ucha. Jeho odbarvené světlé vlasy s lehounce namodralým odstínem byly z celé trojice zdaleka nejvýraznější, až by leckdo mohl mít pocit, že se od nich odráží světlo pouličních lamp.

„Dokážžžeš vůbec dojít domů?“ otočil se k mladému Uchihovi a uštědřil mu herdu do zad, až se teď už dost nemotorný Sasuke zakýval jako stromek ve vichřici. Hm, už dlouho to takhle nerozjeli.

 

„Jasná páááka,“ holedbal se mladý Uchiha a vykročil sebevědomě vpřed. Země se mu zdála tak podivně lehoučká, jako by ani neměl hmotné tělo, spíš se tak jako vznášel, ale přitom kráčet rovně byl najednou přímo nadlidský výkon a hrozilo reálné nebezpečí, že se vmotá třeba do silnice. Sice už v tuhle dobu jezdilo velmi málo aut, ale byli pořád ve městě, takže štrádovat si to vozovkou nebylo zrovna to pravé ořechové pro zachování života.

„No, to je vi-vidět,“ poznamenal Naruto. On měl aspoň zastávku MHD jenom pár metrů a Suigetsu bydlel jenom ob jeden blok, zato Sasukeho dům byl v okrajové čtvrti, dost daleko, a navíc musel přestupovat z tramvaje na autobus. „He-hele, to si nevezmu na svědomí. Může pro tebe někdo přijet? Brácha?“ zeptal se, i když myšlení v podnapilém stavu docela bolelo.

„Je na intru,“ škytl Sasuke zamítavě, „mam-mamka má auto v servisu a táta je v práci.“

 

„To nevadí, ne?“ chytnul se toho okamžitě Suigetsu, „s-stejně se tam v tuhle dobu akorát… kope do zadku. Ukažžžzavoláme mu.“ Malý zlomyslný skřítek v jeho hlavě ho přinutil, aby chmátnul do zadní kapsy Uchihových kalhot, ze které čouhal jeho dotykový telefon, a trochu svému kamarádovi zavařil. Ne že by mu nešlo o Sasukeho zdraví, ale bylo tak nějak obecně známo, jak moc je jeho otec přísný a popravdě byl docela zvědavý na to, jak se na tohle bude tvářit.

Jeho černovlasý kamarád se mu pochopitelně bránil, ale když se k němu se smíchem přidal i Naruto, nebylo těžké mu mobil zabavit.

 

„Neblbně-te, kurvaaa!“ zaklel Sasuke, a když mu Suigetsu tak nahrál a jeho pěvecký talent pár skleniček piva i něčeho tvrdšího koneckonců posílilo, ihned zanotoval: „Vadí, kámo, to je jak v tý písničce – Bejt totál na káry? Nevadí! Mít za fotra rapla? Jó, to vadííí. To vadí.“ Nápěv ze známé pohádkové písničky sice moc netrefil, ale i tak se mohli Naruto a Suigetsu zlomit v pase.

„S tím bys měl jít – škyt! – do SuperStar,“ zalykal se blonďáček, ale Suigetsu se mezitím už snažil zaostřit na ta prťavá písmenka v kontaktech Sasukeho adresáře, „pod čím ho máš?“

„Hej, mys-sslím to vážně, nevolej mu!“ hrozil se černovlasý mladík.

 

„Ukaž, ukaž!“ naléhal Naruto na Suigetsa a pověsil se na něj, aby se mu mohl koukat přes rameno, zatímco jednou rukou odrážel Sasukeho pokusy získat svůj mobil zpátky. Přečíst to prťavoučké hýbající se písmo nebylo nic lehkého, ale po chvilce přeci jenom zahalekal: „Támhle je ‚Nasraná půlka D-DNA‘ to budeono!“ Celá tahle situace mu přišla nanejvýš k popukání. Hlavně to, jak se jejich kamarád vztekal.

„Lol, no to mě poser,“ zařehtal se Suigetsu poťouchle, „za tohle by ti asi – škyt – nepoděkoval.“ S mírnou námahou stisknul správný řádek a přiložil si telefon k uchu. Chvilku slyšel jenom táhlé vysoké pípání, ale jakmile v přístroji zachrastilo, ihned podnapile spustil: „Halóóó, je to pan… pan Uchiha?“

 

„Kluci, néé! Za tohle mě zab-zabije!“ zaúpěl Sasuke, ale v tomhle stavu neovládal svoje svaly tak dobře jako za normálních okolností, takže ani nemohl fyzicky zabránit katastrofě, která se na něj řítila.

Fugaku Uchiha měl noční směnu. Pracoval u policie, velel zásahové jednotce, což byla práce značně zodpovědná, poměrně nebezpečná a celkem i prestižní, ale Fugaku ji především bral velmi vážně a měl ji rád, což se nedalo říct o většině populace. On však nikdy nechtěl být ničím jiným než policistou a u bezpečnostních složek pracoval celý život, nastoupil hned po dostudování policejní akademie.

Byl to muž pevných zásad, nekompromisní a autoritativní, ale vždycky čestný a charakterní. Své syny vychovával sice dost přísně, ale na druhou stranu by za ně bez mrknutí oka položil život… teda, když mu zrovna jeden z nich nevolal uprostřed noci.

„Kdo je u telefonu?“ zavětřil Fugaku, když poznal, že to není Sasukeho hlas.

 

„Tady, ééééé… Sasukeho kamarád,“ zaimprovizoval Suigetsu, protože si nebyl úplně jistý, jaký má o jeho spolužácích Fugaku přehled, „on se totiž… on se totiž hrozně opil a asi nedokáže dojít domů. T-tak, aby semuněco nes-nestalo, mysleli jsme, že byste ho mohl, eee, to… no, odvézt.“ Dělalo mu dost práce neřehtat se u toho jako kůň, protože Naruto se zatím snažil jejich kámoše zpacifikovat a v jejich stavu to vypadalo příšerně vtipně.

„Děláte si ze mě srandu?“ ozvalo se na druhém konci ne zrovna příjemným hlasem, protože to poslední, co Fugaku na svojí směně chtěl, bylo honit ožralého syna někde po městě. Jestli to byla pravda, tak ho přetrhne jak hada!

„Neee, to bych si nedo-nedovolil,“ přizvukoval okamžitě Hozuki, „fakt, je úplně celej mimo, sotva stojí na nohou… a domů to má taaaak daleko.“ Hm, už se mu fakt začínal plést jazyk.

 

„Tati, nepos-louchej jéé,“ zamečel Sasuke hlasitě, jak se pokoušel prodrat přes blonďatého mladíka ke svému mobilu, ale bylo mu jasné, že už takhle bude mít průšvih - když nic jiného, tak kvůli tomu, že chlastá ve městě a půjčuje telefon svým opilým kamarádům.

Fugaku se ve své kanceláři zamračil. Zaslechl synův tlumený hlas a nějaký ne moc dobře identifikovatelný šramot svědčící zřejmě o nějaké potyčce. Paráda, všechno ukazovalo na to, že se Sasuke ztřískal. Nestávalo se to sice zas tak často, koneckonců měl tak tak osmnáct, ale rozhodně víc než u Itachiho, jeho staršího syna.

Nejradši by ho v tom nechal pěkně vymáchat, jen ať se domů dostane, jak chce, ale při představě, že by opravdu mohl skončit někde ve škarpě a něco si třeba zlomit... Ksakru, a to byl jediný, kdo měl momentálně auto, nehledě na to, že Mikoto, jeho manželka, už jistě spala.

„A kde sakra jste?! Dej mi Sasukeho hned k telefonu!“ přikázal neznámému kamarádovi. Nebo možná ho i znal nebo viděl, ale takhle po hlase, navíc zkresleném, neměl páru o tom, s kým mluví.

 

Přiopilému Suigetsovi při zvuku toho autoritativního hlasu mimoděk blesklo hlavou, jak rád je za to, že jsou jeho rodiče celkem benevolentní a něco takového by přešli jenom hluchou domluvou, ale ani to ho neodradilo od toho, aby ve své malé taškařici pokračoval: „Sasuuu, taťka s tebou chce mluvit!!“ Vážně doufal, že si tohle bude pamatovat, takový kousek se mu už znova nepovede.

Naruto mladého Uchihu jako na povel pustil a nemohl si pomoct, aby se nezačal chechtat, jak jeho nejlepšímu kamarádovi najednou zatrnulo. Vážně, vypadal, jako by si měl právě vyslechnout telefonát od Samary, a měl dokonce pocit, že ruka, kterou se po telefonu zdráhavě natáhnul, se mu vyděšeně třásla.

 

„Haló?“ vyhrkl Sasuke do mobilu a snažil se, co mu jen jeho omámený mozek dovoloval, aby jeho hlas zněl co nejméně opile, a pokud možno krotce. Nebylo to jenom kvůli tomu, že otec byl vždycky přísnější než normální rodiče – popravdě řečeno před půl rokem spolu měli dost nepříjemný výstup. Nejmladší Uchiha na sobě totiž už od puberty vypozoroval, že ho jaksi víc než dívčí sukně přitahuje stejné pohlaví… Bylo to čím dál silnější, ale když se to Fugaku dozvěděl, tak několik týdnů zuřil. Byl poměrně konzervativní s jistou mírou homofobie. Teď po tom půl roce už si na tu myšlenku možná trochu přivyknul, ale Sasuke byl přesvědčený o tom, že si otec pořád namlouvá, že je to jenom taková fáze a že z toho vyroste a najde si děvče.

 

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co jsi to zase vyváděl?“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že to dobře slyšeli nejen Naruto se Suigetsem, ale i každý v okruhu deseti metrů, „zmastit se a ještě si ze mě se svejma kamarádama dělat srandu! Okamžitě mi řekni, kde jseš, ať tě můžu přijet seřezat!“ Fugaku byl tak vytočený, že mu až po chvilce došlo, že sedí na služebně a dělá svým podřízeným trochu divadýlko, protože byl odjakživa dost horká hlava. Zpražil všechny ty uculující se posměváčky nepěkným pohledem a netrpělivě vyčkával, co mu na to to nezvedený hovádko odpoví. Vážně ho přetrhne!

 

Sasuke cítil, jak z něj účinky alkoholu při zvuku otcova naštvaného hlasu jakoby pozvolna vyprchávají, protože když Fugaku použil takový tón, jeho smysly se automaticky zbystřily, aby předcházely nebezpečí. Neměl v nejmenším úmyslu mu prozrazovat, kde právě je, to by mu tak ještě chybělo.

„O-oni si… jenom dělají legraci… zvláá-dnu to,“ zabrebentil do mobilu, ale protože otcova zloba mu vždycky spolehlivě dokázala zahýbat vnitřnostmi, dnešek nebyl výjimkou – až na to, že když se mu obvykle sevřel žaludek a zkroutily střeva, neměl v nich asi tak litr alkoholu jako tuhle noc.

„P-promiň na moment,“ stačil ještě říct, než se nahnul k okraji silnice a začal zvracet.

 

„Sasuke! Hej!“ ozvalo se ještě z druhé strany, ale jakmile policejní velitel uslyšel ten nezaměnitelný zvuk dávení, rozhodl se s dalšími lamentacemi počkat. Byl naštvaný, o tom žádná, ale možná by pro něj přeci jen měl dojet... mohl být bůhví kde a ještě v tomhle stavu... ale hned potom mu zmaluje prdel do modra!

Naruto, vida kamarádovy nesnáze a že není s nějakým odvozem zrovna svolný, lehce vykroutil Sasukemu mobil z ruky a sebevědomě do něj zahlásil: „Jsme u Zakletý labutě, to je no... hej, jaksejmenuje ta zastávka? Joo, Sadová... no tak tady. A Sasuke právě poblil půlku chodníku.“ Bůhví proč si myslel, že přidávat podobné detaily je dobrý nápad, když pana Uchihu docela znal, ale to teď úplně hodil za hlavu.

 

Fugaku na okamžik zavřel oči a na pár vteřin se odmlčel, aby se uklidnil. Ne že by se on nikdy neopil, když byl v Sasukeho věku, ale... ale to byl on a jeho syn je jeho syn! Nehledě na to, že on od svého otce taky dostal za každý takový exces pěkně nařezáno nebo pár facek. I tak ale nemohl potlačit fakt, že měl o svého potomka starost, nerad by, aby si někde něco udělal. Pěkně si to vypije, však už si ho srovná, ale napřed pro něj dojede.

„Fajn, zůstaňte tam, nikam ani krok!“ zavrčel nakvašeně do telefonu a ukončil hovor. Nenadšeně vstal od rozdělané práce a rozložených složek a začal se soukat do lehké bundy, která byla součástí uniformy. Shrábnul ze stolu klíče od auta a vyšel ze své prosklené kanceláře. Na služebně se všichni tak vědoucně culili, když se přitočil k Asumovi, což byl jeho zástupce a dlouholetý přítel.

„Asumo, musím si něco zařídit. Hned jsem zpátky,“ oznámil mu bez dalšího vysvětlování a ráznými kroky vyšel z místnosti.

 

Pro tři mladíky na skoro druhém konci města nebylo nijak složité splnit Uchihův rozkaz. Vzhledem k tomu, že se všichni tři více či méně motali ze strany na stranu, a Sasuke si dokonce musel sednout na špinavý obrubník, rozhodně neměli v plánu teď kamkoliv pochodovat. Jenom Naruto byl natolik solidární, že s vypětím sil zalezl do dvacet metrů vzdálené večerky a koupil svému kamarádovi flašku vody, aby mohl spláchnout tu pachuť zvratků, ale to už na konci ulice uviděli přijíždějící služební auto, které o malý okamžik později zastavilo hned u nich.

Vylezl z něj na pohled nasupený Uchiha, který navzdory svému děsivému zjevu nemohl zapřít svou typickou přitažlivost, a všem třem rázem maličko zatrnulo. Tedy, Sasukeho kamarádům maličko, jemu samotnému se zase začal obracet žaludek.

„Nastup si!“

 

Sasuke ke svému otci vzhlédl lehce kalnýma očima, i když čerstvý noční vzduch, hydratace a koneckonců i to, že se jaksi zbavil té přemíry alkoholu v žaludku, mu udělalo lépe. Alespoň už byl schopný celkem normálně mluvit a jasněji myslet, i když v jeho krvi ještě pořád kolovala jistá hladinka a vnitřnosti měl jako klubko živých hadů, teď ještě víc, když se na něj otec přísně díval a stál tam se založenýma rukama, hrdý a vzpřímený v policejní uniformě, která ještě víc podtrhovala jeho přirozenou autoritu.

Bylo mu jasné, že nemá smysl ani v nejmenším odporovat nebo se vymlouvat, takže se pohledem odsouzence na smrt rozloučil s kamarády. „Tak čau…“ Pokusil se projít kolem staršího Uchihy v nějaké bezpečné vzdálenosti, ale pořád se malinko motal, takže to nebylo nic jednoduchého.

„Ahoj Sasuke!“ připojili se jeho kamarádi, bídáci, kteří mu zadělali na tenhle průšvih.

 

Fugaku přísným okem sledoval, jak se jeho nezvedený syn belhá k autu a pak se vsoukává na místo spolujezdce, ovšem nezželelo se mu ho natolik, aby mu s tím jakkoliv pomohl. Teprve potom se otočil k těm dvěma. Naruto a, hm… toho druhýho si taky matně pamatoval.

„Co vy dva?“

„My už to zvládneme, vážžně… bydlíme jen tad-y kousek, že jo?“ otočil se Naruto na svého světlovlasého kamaráda a popravdě se taky cítil trochu nepříjemně, jak se nad ním hnědovlasý Uchiha tak tyčil. Skoro mu bylo Sasukeho líto. Policejní velitel to naštěstí nijak nerozmazával a za chvíli se už koukali na to, jak se svým potomstvem odjíždí vdál.

 

Sasuke seděl na sedadle spolujezdce mlčky, celý takový schoulený, jako by se chtěl před otcovým hněvem vmáčknout do sedačky. Jízda mu nedělala moc dobře, ale tak nějak tušil, že kdyby staršího Uchihu ještě požádal, ať jede hodně pomalu, rovnou by si tím podepsal domácí vězení na pěkně dlouhou dobu. Snažil se tedy uklidnit své žaludeční šťávy, moc už mu toho v trávicí soustavě stejně nezůstalo.

Vůbec nejhorší ale bylo to tísnivé ostentativní mlčení. Bylo to jako klid před bouřkou, a ne jen tak ledajakou - spíš jako ticho před uragánem. Fugaku dobře věděl, jak ho deptá to čekání na nevyhnutelné. Nechával ho podusit ve vlastní šťávě.

 

Hnědovlasý muž měl skutečně v plánu si toho malého opilce pěkně vychutnat a v duchu přemýšlel, jestli si za tohle zaslouží nějaký trest – přeci jen už byl právně vzato dospělý – ale než stihnul otevřít pusu a cokoliv Sasukemu vytknout, z jeho služební vysílačky se ozvalo známé rachocení.

„Bezva,“ zafuněl jako podrážděný býk, ale okamžitě reagoval a vyslechnul si věcné hlášení mladé dispečerky o přepadení benzinky někde na okraji města, samozřejmě úplně jiným směrem, než jakým byl jejich dům, kam chtěl Sasukeho zavézt. Automaticky zapnul sirénu a přišlápnul plyn, než se otočil ke svému synovi: „Asi domů jen tak nedojedeš… nechám tě na stanici a budeš jako mílius, je ti to jasný?“ Ani po letech nedokázal potlačit tu malou jiskřičku nejistoty, ale díky svým zkušenostem neměl problém ji bezezbytku ignorovat. Docela litoval, že se kvůli téhle zajížďce o něco zdrží, ale nepochyboval, že Asuma ho na tu chviličku zastoupí.

 

„Ehm... j-jasně,“ vyhrkl Sasuke, který měl co dělat, aby udržel svou nevolnost na uzdě, jak Fugaku přidal značně na rychlosti. Chápal ale, že je to nutnost, když šlo o minuty, a za běžných okolností by si to asi docela i užíval, obecně měl rychlou jízdu rád, ale jaksi ne zrovna teď. Frčeli ulicemi s blikajícím modrým a červeným světlem a pronikavým hvizdem, a kdyby mladší Uchiha nebyl tak zaneprázdněný tím, aby nepozvracel vnitřek vozu, musel by obdivovat zručnost svého otce, jak i při vysoké rychlosti je bravurní řidič. Na stanici to netrvalo dlouho a už z dálky bylo vidět, že hlášení se pochopitelně dostalo i sem, protože za okny byl patrný horečný pohyb, jak se jednotka bleskově připravovala.

Sasuke mátožně vystoupil z auta se svým otcem a snažil se přizpůsobit jeho tempu, ale na Fugakův vkus byl stejně příliš pomalý, takže ho otec čapnul za paži a dotáhl ho dovnitř jako špinavé prádlo. Autorita z něj přímo sálala, jak tak přehlédnul svoje muže zapínající si neprůstřelné vesty a připravující se k zásahu.

 

Starší Uchiha na nic nečekal a začal se jako ostatní soukat do svojí výstroje, kterou měli pro tyhle případy uloženou na přesných místech, zatímco svého trochu zkoprnělého syna postavil do rohu místnosti, aby nepřekážel.

Trvalo to snad necelou minutu a měl na sobě neprůstřelnou vestu i rukavice, kontroloval svoji zbraň a ještě stíhal s Asumou probírat všechny podrobnosti jako obvykle. Dbal na to, aby celá jeho jednotka byla přísně vycepovaná a oni neztráceli ani zbytečné vteřiny, takže Sasuke i přes svůj stav jenom zíral, jak se skupina deseti chlapů dokázala tak skvěle zkoordinovat.

 

Sasukemu nepříjemně zatrnulo v břiše a tentokrát na tom neměl vinu alkohol. Když tak viděl svého otce v plné výzbroji, jak velí své jednotce a chystá se na zásah... Samozřejmě že vždycky věděl, co Fugaku dělá a že je jeho práce i dost nebezpečná, ale... Když to neviděl na vlastní oči, nikdy si to nějak plně neuvědomoval, bylo to takové abstraktní, zato teď... Bylo to přepadení, možná se bude i střílet. Mohli by... mohli by ho přece i zabít.

„Tati...“ hlesl s těžko skrývanou obavou v hlase, zatímco Fugaku udílel poslední rozkazy, a popošel pár kroků k němu.

Hnědovlasý velitel už posílal své muže do auta, celé to trvalo jenom pár minut, a když zaznamenal Sasukeho hlas a syn se mu napůl postavil do cesty, chytil ho za ramena a podíval se mu do očí. „Počkej tu na mě. Vrátím se, jak to půjde. Genma na tebe dohlédne,“ kývnul hlavou k jedinému policistovi, který zůstával na stanici, aby tu taky někdo zůstal, kdyby se ještě někde něco semlelo.

„Ale...“ kousl se Sasuke do rtu, i když nevěděl, co přesně chce vlastně říct.

 

„Hlavně mi tu nedělej ostudu,“ prohlásil Fugaku nekompromisně, ale na tváři mu na okamžik problesknul mírný shovívavý úsměv. On si na tu myšlenku, že už nemusí dorazit domů, vlastně tak nějak zvyknul, ale třeba Mikoto to trvalo pořádně dlouho a dodnes mu sem tam jemně naznačovala, jestli by se už v tomhle ohledu neměl trochu šetřit. Vždycky to se smíchem odmávnul, tahle práce byla kromě jeho rodiny celý jeho život a třeba si takhle Sasuke lépe zapamatuje, že občas je pro vyšší dobro potřeba riskovat a možná i nasadit vlastní život.

Chvíli váhal, jestli by se neměl rozloučit nějak honosněji, ale nakonec svého nezvedeného syna jen chlapsky poplácal po zádech a dveře se za ním definitivně zavřely.

 

Sasuke se za ním ještě notnou chvíli díval se směsicí obav a obdivu a v duchu přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby tohle byla opravdu jejich poslední slova… Naskakovala mu z toho husí kůže, dokud se za jeho zády neozval hlas:

„Klídek, nikomu se nic nestane. Chlapi jsou dobře vycvičený a tvůj táta je zkušený velitel.“

Sasuke se otočil a vlastně poprvé věnoval pozornost muži, který tu s ním měl zůstat. Genma, jak Fugaku říkal, že se jmenuje. Byl to štíhlý chlapík s velmi podobným střihem, jako nosil starší Uchiha, i když měl vlasy o něco málo světlejší, takové kaštanové, a na hlavě měl uvázaný šátek. Oči měl čokoládové a z koutku úst mu trčelo párátko, které svíral mezi zuby, až se Sasuke docela divil, jak dobře s ním dokáže mluvit.

 

Genma byl mezi Fugakovou jednotkou ještě docela nováček, takže se asi nemohl divit, na něj prostě občas vyšlo hlídání doupěte, i když to bylo poněkud k vzteku. Stejně jako ostatní dělal tuhle práci, aby mohl nějak posloužit společnosti, a to se tady dělalo dost těžko. No, alespoň tu bude mít společnost, s velitelovým synem ještě neměl tu čest.

„Hm… no,“ odkašlal si, když na jeho poznámku mladík nic neřekl, „nechtěl by ses posadit? Slyšeli jsme, že jsi měl náročnej večer.“ Ono to halekání staršího Uchihy se nedalo dost dobře ignorovat, a navíc si mezi chlapama vyměnili pár vtípků, když Fugaku odjel.

 

„Ehm... jo, asi jo,“ zamumlal Sasuke lehce zahanbeně a maličko se začervenal. Ještě pořád v něm doznívaly účinky alkoholu, trochu se mu motala hlava a krok měl stále nejistý, potřeboval by asi něco na vzpamatování, nejlíp šumák, ale bylo mu trapné o něco takového požádat.

Místo toho se složil na židli u stolu, na kterou mu Genma ukazoval, a protože nechtěl, aby to vypadalo, že má otec doma nějaké problémy s výchovou, cítil potřebu se k tomu nějak vyjádřit: „My jsme... slavili maturu. Teda, spíš část, tenhle týden jsme psali písemky z češtiny a z ájiny... Tak jame to chtěli trochu zapít. Ale kvůli tomu pro mě táta nemusel jet, to ten blbej Suigetsu s Narutem...“ To jim ještě spočítá, až se zase uvidí!

 

„V pohodě, mně nic vysvětlovat nemusíš,“ zasmál se hnědovlasý muž uvolněně, „kdybych neměl noční, taky bych si skočil někam na pivko… a možná i tvůj otec, i když se třeba tváří jako strážce světové morálky.“ Asi by se neměl tak o svém nadřízeném vyjadřovat, Fugaku byl pro něj velká autorita a jako ostatní k němu silně vzhlížel, ale… no, kolovaly o něm různé historky, třeba právě o jeho výchově. Vlastně byl na jeho krev docela zvědavý.

 

Sasuke se také usmál, nejprve trochu zdráhavě, ale když viděl to Genmovo upřímné zazubení, jeho koutky se nadzvely výše. Měl takový pocit, že tenhle chlápek nebude otci žalovat nebo mu chtít nějak zavařit, když bude trochu upřímný.

„Jo, byla by docela sranda, kdyby se někdy přestal tak ovládat, co?“ poznamenal, „asi vás hodně cepuje, doma nás s bráchou taky vychovával docela tvrdě. Jak se vám s ním pracuje?“ Byl zvědavý, jaký názor na otce mají jeho podřízení, ale vesměs u těch, které znal, bylo poznat, že ho mají rádi a že si ho váží, i když byl přísný.

 

„Tak… trochu trvá, než si člověk zvykne na jeho, ehm… specifickou osobnost, to uznávám,“ pousmál se Genma s něčím, co se dalo považovat za skoro omluvný výraz, „ale jakmile se to usadí, lepšího velitele by si člověk nemohl přát.“ Prý byli i tací, co odsud utekli po prvním týdnu, ale pokud šlo o zásahovou jednotku, asi to tak bylo dobře. Nakonec tuhle práci rozhodně nemohl dělat každý.

„Nechceš vodu nebo něco na žaludek?“ zeptal se zdvořile, když si tak prohlížel jeho napůl zelený, napůl bledý obličej. Jeho i přesto přitažlivý obličej. Zavrtěl hlavou.

 

„No, nepohrdnul bych,“ připustil Sasuke a promnul si spánky, trochu mu v hlavě tepalo, „i když máte tady na stanici asi lékárničku, předpokládám, že nějakej šumák jako vyprošťovák nejspíš nebude její součástí… Hmm, ale nevedete tu náhodou třeba automat na nápoje? Taková vychlazená cola by bodla, aspoň by se mi uklidnil žaludek…“ Normálně si na sladké pití moc nepotrpěl, ale doma mu coca colu Mikoto vždycky ordinovala na zvracení, když občas stonal. Tak nějak to vzal za své a bylo pravdou, že mu to celkem i pomáhalo jako taková první pomoc, když bylo zle.

 

„Jo, něco takovýho se tu určitě najde,“ souhlasil hnědovlasý muž a trochu spiklenecky na Sasukeho mrknul, „když holt máme zakázanej alkohol ve službě, musí se ten návykový kontraband sehnat jinde.“ Hm, a to si myslel, kdovíjaká tu nebude nuda, než dostane hlášení z další akce. Přehodil si okousané párátko z jednoho koutku do druhého a šel nějakou tu kolu splašit. Ani mu to netrvalo dlouho, do tří minut byl zpátky a hodil mladému Uchihovi vychlazenou láhev.

 

„Uhh, díky,“ prohodil Sasuke úlevně a opatrně otevřel půllitrovou lahev tak, aby nevypěnila. Spásné zašumění bublinek znělo jeho uším jako andělský chorál, chviličku ale počkal, než se opatrně napil. Vážně nevěděl, co to v tom Pembertonově nápoji bylo, ale doopravdy mu to pomáhalo. Dokonce natolik, že k hnědovlasému muži vzhlédnul a přišlo mu, že by se měl ještě pokusit o nějakou zdvořilou konverzaci. „Jak jste dlouho u policie? Znám hodně chlapů z tátovo jednotky, ale vás ještě ne.“

 

„Hm, za chvíli to bude… osm měsíců, jestli dobře počítám,“ odpověděl mu Genma a přihrál si otočnou židli jiného kolegy, aby se taky mohl posadit. „Po mně už přišel jenom jeden, takže jsem dost zelenáč,“ zazubil se a na chvíli ho napadlo, že i když je smůla, že nemůže zasahovat, alespoň tu má pohodlíčko. Upřímně doufal, že mu dají co nejdřív vědět, aby si nemusel dělat nervy.

„Hm, a co doma? Používá na vás stejný… výcvikový metody?“ zůstal u asi jediného tématu, které měli společné, protože ho nic lepšího nenapadlo.

 

„Dá se to tak říct,“ přitakal Sasuke a znovu si malinko loknul, „už odmalička nás s Itachim - to je můj starší brácha - brával na střelnici. Budu si dělat zbroják, až mi bude osmnáct. Hmm, asi nejdivočejší zážitek byl, když nás jednou o víkendu ráno vzbudil v pět hodin a vzal nás do lesa na bojovku, museli jsme hledat cestu a najít si snídani... No, zrovna dvakrát jsme z toho nadšený nebyli, ale zas na druhou stranu se nám táta hodně věnoval a hodně věcí nás naučil. Jezdit na kole, na lyžích, plavat, hrát fotbal, střílet... Taky jsme ale docela často dostávali za prohřešky tvrdý výprasky. Někdy dokonce i za to, za co jsme nemohli...“ Sasukeho tvář se na chvilku zatáhla stínem, když si vzpomněl na tu událost před půl rokem.

 

„To jste si taky museli užít svoje,“ přitakal hnědovlasý policista, který si tak úplně nevšimnul Uchihova kratičkého splínu, proto možná trochu nerozvážně pokračoval: „Pamatuju si, že pár měsíců po tom, co jsem sem nastoupil, byl naprosto k nevydržení… teda nic proti, samozřejmě, ale i Asuma, který to mívá asi nejvíc na háku, měl dost vítr, aby se mu nedostal do rány.“ Asi by se Sasukem neměl mluvit tak familierně, ale bylo fajn si konečně promluvit s někým… no, mladším než se všema těma chlapama, co si zněj utahovali jako z nějakýho zelenýho ucha.

 

„Jo, to bylo kvůli mně,“ utrousil Sasuke s hořkým nádechem, který nemohla zahnat ani sladkost tmavého perlivého nápoje, který stále ucucával, „a věřte mi, že doma to bylo ještě tak desetkrát horší. To bylo tehdy, když táta zjistil, že místo pořádnýho chlapa, jak tomu říkal, má doma…“

Mladý Uchiha se na poslední chvíli zarazil a jeho líce trochu zmatněly. Rozpačitě odvrátil pohled, neměl by přece nikomu cizímu vykládat o své orientaci, když se s ním neznal ani hodinu, to se neslušelo. Natož když to byl otcův podřízený, Fugaku by to určitě bral jako hroznou hanbu, kdyby se to dozvěděli na stanici.

 

Genma překvapeně zamrkal a několikrát přežvýknul ožužlané párátko, jak bylo jeho zvykem. Asi by do toho vážně neměl rýpat, Sasuke byl opilý a tohle pro něj zřejmě bylo citlivé téma, zatímco on by měl dohlížet na něj i na stanici a ne z něj tahat rozumy. Na druhou stranu, zátah bude určitě pár hodin trvat a on tady nechtěl sedět jako pecka, takže nakonec polknul svoje slušné vychování a zeptal se: „Má doma…?“

 

Sasuke se ošil. Nechtěl to nakousnout, ale když už se tak neuváženě prořekl… Sakra, vždyť na tom nebylo nic tak hrozného! Copak jeho orientace bylo něco, za co by se měl stydět? Nemohl za to, že ho přitahovali muži. Možná že… když to Genmovi řekne…

Mladý Uchiha znovu k hnědovlasému muži s šátkem plaše vzhlédnul. Asi na tom měl svůj podíl i ten alkohol, co mu doteď koloval v krvi, ale… Zajímala ho jeho reakce. Dívají se na to všichni tak jako jeho otec? Opravdu je to něco špatného a zvráceného, co všichni odsuzují?

„Že má doma… buzíka,“ vydechl s jistou stopou bolesti v hlase.

 

Hnědovlasý muž na mladíka trochu neuváženě vyvalil oči, ale za chvíli si svou chybu uvědomil a pokusil se dát svůj výraz zase dohromady. Cože to? Velitelův syn byl vážně… gay? Ne, že by svého nadřízeného znal tak dlouho, ale dokázal si domyslet, že musel být teda pořádně vytočený. Už jenom to, jaký kouř jim dával tady na stanici, tak co teprve doma… nemohl říct, že by Sasukeho nelitoval. Uvědomil si, že mu chudák visí na rtech, jak očekával jeho reakci.

„No… to není nic, za co by ses měl stydět, věř mi,“ dodal nakonec. Ostatně on sám o tom něco věděl.