Pouto krve - 1. Osud outsiderů
Hallo there!
Jelikož většina z vás se v předešlém článku vyjádřila, že by byla pro vydávání nové, byť zatím nedokončené, povídky, rozhodla jsem se tedy tento skvost začít vydávat :D Jak jsem již ve zmíněném článku psala, prozatím má tato povídka 33 kapitol (a půl), ale bohužel i když na ní pravidelně pracuji, nepředpokládám, že bych ji dokončila do konce roku, takže je možné, že nakonec dojde k tomu, že příští rok budou mezi jednotlivými kapitolami prostoje :( Ale třeba mě to víc motivuje, pokud se vám bude povídka líbit.
Za sebe musím říct, že jsem s ní asi nejspokojenější, co se týká mých samostatných děl. Vím, že samochvála smrdí, ale opravdu si na ní dávám záležet. Neříkám, že má kdovíjak rafinovaný děj, je to vlastně takové typické hurt/comfort (pro ty, co tento pojem znají), a když to hodně přeženu, svým způsobem i taková yaoi pohádka o Popelce nebo upírská Pretty Woman. Pravda, má jisté hlubší vyústění, zápletku, která vám možná bude jasná od prvního setkání hlavního páru, ale přesto doufám, že si užijete to napětí, než budou vaše domněnky vyslovené nahlas a dojde k vrcholu příběhu.
Jinak ještě k páru - jak jsem psala, tentokrát je netradiční, a sice Pein x Sasuke. Postava Peina se v našich povídkách obecně skoro vůbec neobjevuje, a když, tak většinou v nějaké záporné roli. Ostatně tomu nahrává fakt, že v originálu Naruta samozřejmě byl jeden z hlavních záporáků. Po většinu času, než ho Naruto ukecal. Tady má však trochu jinou roli a moje největší přání je, abyste si ho oblíbili podobně jako se vám třeba zamlouval také neobvyklý pár Kakuzu x Sasuke ve Válce rodů. Pein má sice do Kakuza daleko, spíše se tu podobá Madarovi, ale není to Madara. A snad jeho tajemná aura a záhadná minulost ve vás vzbudí zájem :3 Také hodně výrazné postavy budou Kisame, Hidan a Suigetsu - všichni mají charaktery, na které jste víceméně zvyklí (takže bacha na Hidana).
No a i když to není přímo uchihacest, na své si přijdou milovníci vztahu Itachiho a Sasukeho. Protože ačkoliv tu zůstává v čistě bratrské rovině, je vlastně tím nejdůležitějším vztahem ze všech, od kterého se celý příběh odvíjí. Je to totiž mimo jiné povídka o tom, jak silné může být bratrské pouto, povídka o obrovské lásce a sebeobětování. Každopádně... nechci vás samozřejmě strašit, ale měla bych zmínit, že jsem tuto fanfikci také zařadila do kategorie darkfic, protože popravdě řečeno Sasuke a Itachi si procházejí doslova existenčním peklem. A jestli často se Sasukem v povídkách soucítíte, můžu vás ujistit, že to, co ho čeká tady, nebude žádný med. Objeví se i nějaký ten rejp... ale jen jednou a velice účelově, jak později zjistíte. Jinak se ale nemusíte bát žádného mučení, mrzačení, násilí nebo podobných nechutností, tato povídka je náročná spíš trochu na psychiku, a myslím, že o to víc pak budete silně prožívat obrat k lepšímu. Ale nechci už tolik spoilerovat.
Každopádně je to fanfikce, na které mi moc záleží, takže opravdu ocením vaše komentáře :3 Snad se vám bude líbit, objevuje se v ní taky opravdu hodně postav z originálu, některé v nečekaných rolích, takže pro ty, kdo sledovali Naruta, to bude velký fanservis. Takže směle do toho a užijte si první kapitolu!
Žánr: AU, vampfic, darkfic, hurt/comfort
Autor: Smajli
Pairing: PeinSasu
Varování: yaoi (18+), rejp
Obsah: Ve světě, kde podle zákonů nyní lidé žijí bok po boku s nadpřirozenými bytostmi, jako jsou upíři, vlkodlaci, víly a hastrmani, bojují dva bratři o holé přežití. Sasuke je odhodlaný udělat cokoliv, naprosto cokoliv, aby zachránil těžce nemocného Itachiho. Prodává svou vlastní krev upírům, těžce dře na brigádách, aby získal peníze na bratrovu léčbu a živobytí. Situace je zoufalá, když se na scéně objeví tajemný bohatý upír, který z nějakého důvodu o Sasukeho velmi stojí. Nejen o jeho vzácnou krev, ale i o jeho přítomnost a společnost. Z původně čistě obchodního vztahu se nakonec stane něco, co by Sasukeho nikdy nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu a v co by se ani neodvážil doufat. Se zrzavým upírem objeví sám sebe. Ale co je ta tajemná síla, která k němu Peina tolik táhne? Proč ze všech lidí právě on?
1. kapitola - Osud outsiderů
Ploché zářivky osvětlovaly obrovský skladovací prostor umělou září, která nijak neumožňovala vnímat přirozené světlo, protože rozlehlá hala neměla okna. Nebylo to zrovna příjemné pracoviště, což ještě umocňovaly monstrózně vysoké konstrukce plné krabic všech velikostí a obrovských beden, hotové neútulné bludiště pro ty, kteří se zde nevyznali. Bylo málo lidí, jež zde vydrželi pracovat déle než dva roky, a velká fluktuace zaměstnanců nedávala zrovna moc vyniknout dobré spolupráci nebo nějakým přátelštějším pracovním vztahům. Ubíjející nebyl jen ohromný prostor bez jakéhokoliv náznaku čehokoliv přírodního – zdálo se, jako by všechno kolem byl jen kov nebo karton – snad až na obsah některých beden s ovocem a zeleninou, ale i práce sama o sobě byla fyzicky docela namáhavá. O něco lepší to bylo při doplňování zboží do návštěvních prostor hypermarketu, kde dennodenně proudily davy lidí, bavily se spolu, vybíraly, hodnotily vystavené produkty a dohadovaly se, zda koupit radši rohlíky nebo housky, jestli stačí dvě kila té cibule v akci… Ani tak to ovšem nebyla žádná velká sláva a rozhodně to nebyla práce, o které by snil sedmnáctiletý mladý hoch plný ideálů.
Problém byl v tom, že Sasuke Uchiha moc ideálů neměl. Život se s ním už dlouhé roky nemazlil, a přestože mu bylo pouhých sedmnáct let, prožil si takové věci, které by dokázaly zničit i mnohem starší a zkušenější lidi a srazit na kolena každého druhého muže či ženu.
Právě teď s heknutím vyzvedl těžkou bednu s nějakými německými sušenkami nad hlavu a s pažemi téměř třesoucími se námahou ji zašoupl do regálu na určené místo. Jejich šéf razil heslo, že pokud jsou dost vysocí na to, aby tam dosáhli, je zbytečné plýtvat energií na řízení vysokozdvižného vozíku, na který navíc museli mít zaměstnanci speciální školení a rozhodně by ho nemohli svěřit brigádníkům, kteří ještě neměli ani řidičský průkaz.
„Hotovo, tahle byla poslední,“ prohodil úlevně mladý Uchiha a s křupnutím si protáhl záda. Svaly ho docela pálily, měl hodinu do konce směny a za celou tu dobu se se vším tím zbožím dost nadřel. Ostatně jako vždycky.
Shrnul si z čela uvolněný pramínek vlasů, byl trošku zvlhlý potem, což jen podtrhovalo, kolik kilogramů těžké krabice vážily. Sasuke měl vlasy černé jako nejtemnější uhelný mour, tak černé, bohaté a lesklé, až bylo s podivem, že se v nich nedokázalo nic zrcadlit, ale když se někdo dostal tak blízko a byl tak troufalý na to, aby si na ně sáhnul, ucítil pod prsty nejjemnější hebkost, že i hedvábí se proti mladíkovým vlasům zdálo hrubé jako brusný papír. Spadaly ve dvou delších pramenech po obou stranách jeho pohledného obličeje jako elegantní zarámování andělské tváře, ale směrem dozadu se zkracovaly a v zátylí vybíhaly do pozoruhodných přirozených ježčích bodlinek připomínajících roztomilé vrabčí hnízdo.
Avšak i když byly nepochybně hezké, nebyly to právě vlasy, které upoutávaly na Sasukem Uchihovi nejvíc pozornosti. Ne, tu na sebe strhávaly oči. Velké, na kluka mimořádně velké výrazné oči s dlouhými černými závoji řas, temné jako jezero uprostřed zapomenutých lesů. Černé oči obvykle vznikaly následkem silného hnědého pigmentu, ale se Sasukeho očima to bylo jinak – nebyly dohněda. Spíš to vypadalo, jako by byly tou nejtmavší variantou modři, probleskovala v nich záře nezkrotného oceánu a jejich hloubka si s ním nezadala. Barva, velikost a tvar však tvořily jenom polovinu jejich neodolatelného kouzla. Druhou součástí bylo něco nehmatatelného, a sice jejich výraz. V posledních letech jim na jímavosti přidávala jistá melancholie, byly čarokrásné, citlivé a něžné jako oči vznešené laně, ale ti, kdo znali mladíka blíž, věděli, že mají i jiný výraz – dokázaly plát tak vášnivě, jako by někdo na tom hlubokém mořském dnu zapálil oheň, dokázaly se hněvat, přít a pohrdat a někdy… v poslední době velmi vzácně a výjimečně… se dokázaly i upřímně smát a radovat.
„No konečně, už jsem myslel, že tu necháme mládí,“ konstatoval Naruto Uzumaki, Sasukeho spolužák a nejlepší přítel, nebo aspoň kamarád, který se tomu nejlepšímu velmi podobal. Naruto a Sasuke byli jako slunce a měsíc – tam, kde byl Sasuke tmavý, byl Naruto světlý, tam, kde u Sasukeho hrála roli tajuplnost, zdrženlivost, bystrost a snad i chlad, u Naruta převažovala otevřenost, bezprostřednost, jednoduchost a veselí. Snad i právě díky těm rozdílům si ve skutečnosti oba mladíci rozuměli, nebo lépe řečeno vyhledávali společnost jeden druhého, jako by si potřebovali doplnit to, co jim samotným scházelo.
Naruto byl čistě přírodní blonďák se safírovýma očima, rozesmátými ústy a společenskou povahou, který nezkazil nikdy žádnou zábavu. Ve škole byl možná trochu pomalejší, ale nezdálo se, že by to vadilo jak jemu, tak jeho rodičům. Jeho zájmy a priority ležely jinde než u učení, nicméně právě škola byla instituce, kde se s mladým Uchihou seznámili – přesně před dvěma lety v prváku na čtyřletém gymnáziu.
„Měli jsme se hlásit u vedoucího, až to doděláme, určitě pro nás má další úkoly, máme ještě hodinu,“ povzdechl si Sasuke a na okamžik si odtáhl okraj obyčejného červeného trička od krku, aby podpořil cirkulaci vzduchu, vážně se docela zapotil. Měl dost. Brigádníků tu navzdory těžké a nepříjemné práci bylo vždycky hodně, asi proto, že na tohle nebylo třeba žádné speciální vzdělání, nabírali i lidi pod osmnáct let a platili… no, ne vyloženě dobře, ale slušně. Nastálo tu nikdo nevydržel, ale přivýdělek chtěl každý. A protože byl zájem, podle toho také s brigádníky zacházeli – většinou slízli to nejhorší.
„Na to sere Bílej tesák,“ odfrkl si Naruto a na okamžik se posadil tak, že se půlkou zadku opřel o jeden z nižších regálů za sebou, načež se na svého kamaráda vzrušeně zazubil: „Tak mě napadá – už jsi to slyšel? Jsem ani neměl čas to s tebou probrat ve škole. To o tom novým učiteli na matiku.“
„Ne, co jsem měl slyšet?“ nadzvedl Sasuke mírně obočí a krátce zaváhal, než si také dovolil na chvíli odpočinout, a zaujal stejnou polohu jako Naruto, jen u regálů v uličce naproti němu. Věděl, že Ebisu, jeden z učitelů na matematiku u nich na gymnáziu, měl odcházet v pololetí pryč. Čekali totiž s manželkou přírůstek do rodiny a z nějakého důvodu se rozhodli, že na mateřskou nastoupí právě on. Možná v tom hrály roli finance, šuškalo se, že jeho ženuška je poměrně ambiciózní a nehodlá se vzdát své kariéry kvůli výchově dítěte. Bůh ví, že Ebisu nebyl nijak zvlášť oblíbený a jeho odchodu želelo málo jeho studentů. Horší už to však bylo pro vedení školy, které s takovou ztrátou nepočítalo, a najít náhradu se ukázalo jako komplikovaný úkol, nikoho totiž nelákal pouhý záskok za mateřskou se smlouvou na dobu určitou, navíc plat učitele nebyl nikdy kdovíjak slavný, dokonce ani na gymnáziu.
„Prý se spekuluje o tom, že už mají zájemce, jenže…“ Naruto udělal dramatickou pauzu, než doplnil senzační zjištění: „…je to vlkodlak!“
„Tak to je síla,“ pokýval hlavou Sasuke a přejel si mimoděk rukou po krku, který mu obepínal černý kožený obojek, což byl jediný rádoby šperk, který nosil a vlastně bez něj nikdy nikam nevycházel, až se zdálo, že ho sundává jen na noc. „Myslíš, že ho přijmou?“
„Těžko říct,“ pokrčil Naruto rameny a podrbal se ve světlých vlasech, „není to nezákonné?“
„Ne, to určitě není,“ odtušil mladý Uchiha, „ve skutečnosti nikdo nikomu nezakazuje přijmout vlkodlaka, je tu ten zákon na vyloučení diskriminace všech ras, ale… víš, jakou mají pověst a jak se na ně lidi dívají. Asi bude vedení školy pod velkým tlakem rodičů.“
„To je fakt,“ zazubil se Naruto, „budou se bát, aby si nedal játra jejich dětiček k obědu.“
„No,“ pousmál se Sasuke neurčitě, načež se na kamaráda zvědavě zahleděl: „A co na to vlastně říkají vaši?“
„Tak asi by byli radši za nějakého lidského učitele,“ pokrčil blonďáček rameny, „ale pokud ho přijmou, asi se proti tomu stavět nebudou. Víš jak, jsou takoví liberální, a navíc taťka říká, že jsou stejně nebezpeční jenom v noci za úplňku a to má vláda ošéfované těmi monitorovacími čipy, ne?“ Vlkodlaci – stejně jako všechny ostatní nadpřirozené bytosti – se do lidské společnosti směli před dvaceti lety integrovat jen na základě velmi pečlivě vypracovaných zákonů upravujících soužití bytostí všech ras s lidmi stavící je všechny na stejnou úroveň, ale zároveň zamezující nebezpečí vyplývajícího z jisté přirozenosti těchto stvoření. Netýkalo se to jen vlkodlaků, ale i upírů, víl a hastrmanů. Zajímavé nicméně bylo, že zatímco všechny ostatní bytosti byly tak nějak postupem času přijaty a lidé se s nimi sžili, vlkodlaci stále zůstávali pomyslnou spodinou společnosti – snad proto, že na rozdíl od ostatních stvoření se při úplňku děsivě transformovali do vraždících monster, aniž by byli schopni jakkoli ovládat svou osobnost a touhu zabíjet. Proto také museli přijmout monitorovací čip a na jednu jedinou noc každý měsíc musely být jejich domy a byty centrálně uzamčeny řízením ministerstva bezpečnosti, aby při proměně nikoho nezabili. To bylo velké stigma.
„Asi jo,“ přitakal Sasuke, „prakticky vzato po většinu času nejsou o nic nebezpečnější než jakýkoliv člověk, ale škola je jedno z nejkonzervativnějších míst. Podle mě ho nepřijmou.“
„Hmm, ale je to škoda, byla by to docela–“ načal Naruto, jenže to už se k nim začaly blížit rychlé těžké kroky a oba mladíci vyskočili zpátky na nohy, když se na konci uličky objevil jejich vedoucí směny, vysoký muž, věčně zamračený a nosící na hlavě šátek, jež mu neustále zakrýval levou polovinu obličeje. Jmenoval se Baki a byl zrovna tak nepříjemný, jak vypadal.
„Co se tady sakra flákáte?“ spustil na ně už ze vzdálenosti minimálně pěti metrů, „myslíte, že vás platím za nicnedělání? Máte snad pocit, že je tohle debatní kroužek, nebo co?!“
„Ne, pane,“ odpověděl Sasuke rychle, bylo totiž známo, že Bakimu nebylo dobré odporovat. Nejenže uměl brigádníkům udělat z práce peklo, ale navíc měl velké slovo u vedení podniku a velmi snadno mohl dát vyhodit ty, se kterými měl nějaké spory.
„Fajn. Takže Uzumaki, hni zadkem a vezmi si vozík. V krámě došly ananasy. A Uchiha…“ Baki zkřivil koutek rtů, když přimhouřenýma očima přejel černovlasého mladíka pohledem, „…ty mazej vykládat, přijela další dodávka se zbožím.“
Sasuke se musel držet, aby v duchu nezaúpěl. Vykládání zboží byla stejně namáhavá práce jako skladování beden a on moc dobře věděl, že když se něco rozbilo, dotyčná osoba to musela zaplatit ze svého. Jemu se to naštěstí ještě nikdy nestalo, ale slyšel o klukovi, co tu minulý měsíc rozflákal krabici plnou drahých lahví vína. Navíc měl dojem, že si na něj Baki z nějakého důvodu zasedl. Jako by měl schopnost vytušit svou nadřazenost, moc, kterou mohl uplatňovat nad tím, kdo mu nesměl odporovat. A Sasuke byl na tohle výborný obětní beránek. Ne tak jako Naruto, který tu brigádničil s tím, že si prostě přivydělá něco navrch ke kapesnému, ale může s tím kdykoliv seknout, když ho to bude moc štvát. Ne, Sasuke tuhle práci potřeboval a Baki to moc dobře věděl.
Však také jejich nadřízený jako šelma vycítil nechuť a zmar, které z jeho kořisti sálaly, a přistoupil k Uchihovi ještě o něco blíž, až neomaleně narušil jeho intimní zónu a ze své výše na něj pronikavě shlížel. Trochu ho iritovalo, že mladík neklopí ustrašeně nebo podřízeně pohled, ale jeho potlačovaná zloba byla také velmi zábavná. „Máš s tím nějakej problém?“ zeptal se tiše, skoro ta slova až zavrněl, jako by mu činila potěšení.
Sasukemu se na jazyk drala spousta věcí, když tak opětoval Bakimu pohled, ale myšlenka na to, co ho čeká doma, spolehlivě chladila žár jeho povahy. Zhluboka se nadechl a vykřesal na tváři nápodobu zdvořilého úsměvu. „Ne, pane,“ zaševelil nuceně klidným hlasem, „žádný problém.“
„Výborně, tak sebou oba mrskněte,“ rozkázal Baki nekompromisně, než s hlavou vzpřímenou a egem nepochybně pozvednutým odkráčel zpátky, přičemž se jeho kroky hlasitě rozléhaly.
„Parchant,“ procedil Naruto tlumeně mezi zuby tak, aby ho odcházející šéf neslyšel, a kysele se podíval na svého černovlasého kamaráda, „fakt mám chuť tady s tím seknout.“
„Ty můžeš,“ zamumlal Sasuke, kterého ponížení pálilo v hrdle jako žluč, ale nemohl s tím nic dělat. Byly věci, které prostě musel přetrpět. „Já ne.“
„No jo, vlastně,“ prohodil Naruto a omluvně se na černovlasého mladíka pousmál, „promiň, často na to zapomínám. Jak mu je?“
„Stejně jako vždycky,“ pokrčil Sasuke rameny a znovu si mezi prsty promnul kožený obojek, „to je jedno. Pojď, musíme sebou hodit. Znáš Bakiho, jestli to nedoděláme do konce směny, bude nás tady držet přesčas.“ Aniž by dal svému kamarádovi možnost se vrátit k předchozímu tématu, rovnou zamířil uličkou směrem k části, kde byla brána na obrovské parkoviště, kam zajížděly kamiony. Nerad se o své situaci bavil, dokonce ani s Narutem ne. Většina lidí ve škole to o něm sice věděla, protože tohle se prostě neutajilo, a ne snad, že by někdo měl nějaké zlé řeči, to vůbec ne, ale… Sasuke neměl rád ani ten lítostivý soucit. Soucit byl k ničemu, nepomáhal mu cítit se líp, natož aby jeho problémy nějak vyřešil. Bylo mu to ve výsledku skoro stejně nepříjemné jako Baki, který naopak vědomosti o jeho situaci zneužíval k tomu, aby ho mohl šikanovat.
Když se o hodinu a půl později loučil s Narutem na zastávce autobusu, nejlákavější se mu zdála vidina vlastní postele, ale věděl, že na to si ještě bude muset počkat. Někdy je po práci vyzvedával Narutův otec Minato autem a vždycky pak solidárně zavezl Sasukeho rovnou domů, ale dnes zrovna nemohl, takže mladého Uchihu ještě čekala cesta pěšky. Nechtěl plýtvat kreditem, který měl dobitý na kartě na vstup do hromadné dopravy, stačilo, že jezdil ráno do školy a pak ze školy, navíc ještě nebyla taková zima, aby cesta domů byla vyloženě nepříjemná, byl teprve konec září. Trochu foukalo, ale šedivá mikina ho před chladem ochránila a za čtyřicet minut to hravě zvládne.
Zachumlal se do ní tedy o trošku víc a vykročil směrem do města, zatímco v duchu přemýšlel nad projektem, který měli příští týden odevzdávat na angličtinu. Popis povolání rodičů. Nesnášel jakékoliv projekty, seminárky a slohy na téma rodina. Sasuke Uchiha už rodiče neměl. Vlastně právě jejich smrtí před jedenácti lety začala celá ta nešťastná série událostí, která ho dostala do situace, v níž se dnes nacházel.
Do svých šesti byl mimořádně šťastné dítě, alespoň to tedy předpokládal. Sice už se dnes na tu dobu málo pamatoval, nebo respektive mu připadala tak podivně vzdálená, jako by byla nesmírně dávnou minulostí, ale určitě byl šťastné dítě. Jeho otec byl policejním velitelem a matka dětskou lékařkou. Jistě ho velice milovali a byl by prožil celý život jako v bavlnce, nebýt vadné lampičky.
Ano, lampičky. Lampičky, kterou někdo – nikdy se naštěstí nedozvěděl, kdo to byl – nechal v jejich obývacím pokoji před jedenácti lety svítit přes noc. Jenže lampička se přehřála a způsobila požár, při němž jeho rodiče zahynuli, udušeni kouřem, a jejich rodinný domek téměř lehl popelem. Přežil to díky zásahu hasičů a stejně tak přežil jeho o pět let starší bratr Itachi Uchiha. Stali se z nich sirotci, a protože ani jeden z nich nebyl tehdy zletilý, oba byli umístěni do dětského domova, kde prožili dalších sedm bezútěšných let v prostředí, které jim sice mělo rádoby domov nahradit, ale do skutečné rodiny mělo nekonečně daleko. Aspoň že byli dva, měli jeden druhého – vlastně to bylo to jediné, co jim navzájem zbylo. Jejich dům byl sice pojištěný, ale údajně jen na živelné pohromy a loupeže, nikoliv na požár způsobený dle vyjádření pojišťovny vlastní vinou. Nedostali z té chamtivé instituce ani korunu i přes všechny snahy zřízenců dětského domova. Přišli o rodiče i o bydlení.
Samozřejmě, žili ve vyspělém západním státu se silným sociálním systémem, takže neskončili na ulici, ale přesto Sasuke nerad na dobu v děcáku vzpomínal, na stresující soupeření dětí, z nichž mnohé měly problémové chování způsobené nedostatkem pozornosti a lásky rodičů. Mnohokrát unikl bití a šikaně jen díky tomu, že ho Itachi chránil. Jeho starší bratr byl tou nejbližší osobou, kterou vůbec měl, a společně prožitá tragédie je stmelila natolik, že byli takřka nerozluční, a Itachi, který už odmalička vynikal silnou zodpovědností a empatií, se usilovně snažil bráškovi vynahradit otce i matku zároveň. Jakmile dosáhl osmnáctého roku věku a mohl z dětského domova odejít, několik měsíců sháněl jakýkoliv byt, do kterého by se mohli nastěhovat, a když ho konečně našel, vzal si Sasukeho k sobě coby jeho opatrovník a zákonný zástupce. Tehdy bylo Sasukemu třináct.
Po rodičích jim moc peněz nezbylo. Pravda, otec měl uzavřenou životní pojistku, hlavně kvůli svému povolání, a z toho už se pojišťovna vykroutit nemohla, ale stejně to nebylo tolik, aby je to nějak zvlášť spasilo. Oba dva od státu pobírali takzvaný sirotčí důchod – vlastně teď už jenom Sasuke, když byl nezletilý a bez práce, jenže bez vlastního příjmu ani tak nebylo snadné uplatit nájem, energie a všechny ostatní životní potřeby. Itachi měl hotovou maturitu a pracoval na půl úvazku v montovně elektrických součástek, přičemž zbytek času věnoval napůl Sasukemu a napůl usilovnému učení – přijali ho na medicínu na dálkové studium. Vždycky se chtěl stát doktorem, už odmalička, a po tom všem, co se stalo, se ho ta vize držela ještě víc – snil o tom, že jako lékař bude vydělávat dost na to, aby Sasukeho zaopatřil a všechny ty prožité hrůzy mu vynahradil. Jejich situace nebyla právě růžová, ale přesto nějakým způsobem vyžívali a pořád si říkali, že jsou aspoň spolu a že by koneckonců mohlo být i hůř. Měli pravdu. Mohlo.
Sasuke procházel městem ulicemi, které tak důvěrně znal, protože tudy chodil už tolik měsíců. Míjel lidi, kteří zrovna tak jako on spěchali z práce, někteří se zastavovali se svými známými na kus řeči, nesli nákupní tašky, smáli se a žertovali. Na druhé straně ulice ladně kráčely dvě víly, pestrobarevná křídla decentně složená, támhle bylo uskupení nějakých maminek s kočárky a parta rozjívených školáků, kteří mohli být maximálně o tři nebo čtyři roky mladší než Uchiha, a přesto si od nich připadal tak nekonečně vzdálený.
Z jednoho krámku, které míjel, právě vycházel zamilovaný pár, chlapec a dívka tak dvacetiletí, držící se za ruce, a Sasuke se musel na chvilku zastavit, aby se s nimi nesrazil, protože měli oči jen sami pro sebe a rozhodně ne pro to, co se dělo venku. Zvoneček u vývěsky v podobě zmrzlinového poháru zacinkal a oči černovlasého mladíka na moment utekly k výloze, za níž se skvěly vystavené mísy koláčů, kousky dortů, kávová zrna a marcipánové figurky všemožných barev a velikostí. Podle otevíracích hodin přilepených na dveřích cukrárna za dvacet minut zavírala.
Sasuke nerozhodně přešlápl. Nepotrpěl si na sladké a popravdě ho dobroty skvoucí se na talířkách nijak zvlášť nelákaly, ale Itachi měl zákusky rád. V duchu přepočítával obsah své peněženky. Byla to bída, výplata mu měla přijít až za týden, ale… byla středa, dva dny to nějak přežije s pár drobnými a v pátek si vydělá, to věděl dobře. Kousek dortu ho nezruinuje.
Vešel tedy dovnitř a za pultem nad tolika sladkostmi, které musely bouřit chutě nejednomu mlsnému jazýčku, se na něj zaculila sympatická hnědovláska se dvěma drdůlky na temeni, asi tak o rok starší než on sám. „Dobrý den, co to bude?“
„Jeden ten čokoládový řez s malinami prosím,“ odpověděl Sasuke, když očima zkoumavě přejel nabídku a porovnal ceny s Itachiho chutěmi.
„Dobrá volba,“ ujistila ho zářivě hnědovláska a zamrkala na něj dlouhými řasami s těžkým nánosem mascary. Podle jmenovky na prsou se jmenovala Tenten. „Dáte si to tady?“
„Ne, zabalte mi to s sebou,“ zklamal ji Sasuke, aniž by zareagoval na její laškovný úsměv.
„A nechtěl byste k tomu pusinku?“ nadhodila rádoby nevinně dívka, a když její zákazník nadzvedl obočí, se smíchem dodala: „Sněhovou myslím. Ačkoliv… náš zákazník, náš pán.“
„Haha,“ udělal povinně mladý Uchiha, ale v jeho očích žádné pobavení nebylo, „ne, díky.“
„Škoda,“ usoudila Tenten a Sasukemu se zdálo, že nabírání dortu schválně zdržuje a dost pomalu ho balí do voskovaného papíru. Pořád po něm vrhala pokoutné pohledy a nakonec, zřejmě aby nějak udržela konverzaci, kývla k mladíkově hrdle. „Hezký obojek. Vy máte rád gothic?“ Docela by si ho dovedla představit v džínách s kovovými cvočky a vysokých botách.
„Ne, je to jen ozdoba,“ zavrčel Sasuke o poznání chladněji, a vylovil z peněženky kovovou padesátikorunu. „Spěchám,“ upozornil dívku, že si má pohnout.
Tenten dotčeně našpulila rty a s nosíkem uraženě nahoru bez dalšího pokusu jakkoliv s tím studeným čumákem zapříst hovor posunula malý balíček na pultu jeho směrem a vrátila mu drobné. „Tak ať nepřijdete pozdě. Pěkný den,“ popřála mu ironicky.
„Nashle,“ rozloučil se bezbarvě Sasuke a uložil si dort do batohu nahoru, aby se mu nepomačkal, načež vyšel z krámku. Nebylo ničím výjimečným, že s ním děvčata často flirtovala a pokoušela se ho sbalit. Dle moderních měřítek krásy byl nádherný kluk, štíhlý, vypracovaný, se souměrnými přitažlivými rysy a zároveň v sobě nesl navzdory prožitým tragédiím jisté kouzlo osobnosti. A přesto o vztahy neprojevoval nejmenší zájem. Samozřejmě, od puberty tu byly jisté tužby těla, které se nedaly ignorovat, bylo tu několik zkoumavých líbaček se spolužačkami, nějaké to osahávání a taky moc dobře věděl, jak si má udělat dobře vlastní rukou. Ale nikdy neměl žádný vztah a nikdy o něj neusiloval. Neměl na něco takového čas a popravdě ani náladu. Všechno, co v jeho životě hrálo nějakou roli, se točilo kolem toho, jak s Itachim přežít a jak se nějak vyhrabat z toho srabu, ve kterém byli.
Nakonec ho nohy donesly na jedno ze stovek panelových sídlišť v tomhle městě, na sídliště, které se ničím nelišilo od všech ostatních – vysoké krabicovité stavby s přilepenými balkonky připomínajícími krabičky od sirek, s desítky a desítky navlas stejných oken, které se v této hodině již rozsvěcely a zdárně tak na budovách připomínaly rozmanité mozaiky. Čím víc se Sasuke blížil k jejich bytu, tím bylo jeho srdce těžší. Nebylo to tak, že by s Itachim nerad trávil čas. Vlastně právě naopak, miloval být se svým bratrem, jenže… To, jak žili už čtyři roky, nebylo ve skutečnosti to, co ho trápilo nejvíc. Nebyla to ani ztráta domova a za těch jedenáct let se víceméně vyrovnal i se smrtí jejich rodičů. Ne, to nebylo to, co ho nejvíc tížilo na duši, a nebyla to ani příčina toho, proč musel téměř šestkrát týdně chodit na brigádu.
Mladý Uchiha odemkl zašedlé dveře skromného 2+1 bytu a přivítalo ho útěšné teplo, leč úlevu prvního dojmu vystřídal studený kamínek v jeho žaludku, a to když se z jednoho ze dvou nevelkých pokojů ozval třaslavý hlas: „Sasuke?“
Odborný název byl pulmocystovirus, něco jako plicní plísňový virus, ale mezi lidmi se rychle ujalo výstižné označení „plicní zhouba“. Byla to nová nemoc objevená před deseti lety, na kterou doteď nikdo neznal přesný lék. V některých případech zabírala chemoterapie, záleželo na zdravotním stavu jedince, ale úmrtnost byla stále děsivě vysoká – kolem sedmdesáti procent do tří let. Tragédií byla nejen neznámá příčina – vědci se stále dohadovali o tom, odkud se ty odporné a nechutně odolné mikroorganismy potácející se někde mezi definicí plísně a viru vzaly – ale i to, že tahle nemoc si nevybírala. Postihovala muže stejně jako ženy, staré, dospělé, dokonce děti. Ačkoliv měla něco společného s virem, kupodivu nebyla nakažlivá, dokonce ani dědičná, ale nikdo nedokázal přesně říct, kdo je přenašečem, zda člověk, nadpřirozená bytost, zvíře, hmyz, jídlo, vzduch nebo voda.
Jisté bylo jen to, že nemoc zasahovala plíce, jako plíseň je obrůstala – to se dalo zpomalit dávkou chemoterapie, asi jako když setřete prach a za týden to musíte zopakovat – a pozvolna je užírala, drobné cévy praskaly a dotyčného často trápila dušnost a krvavý kašel. Někteří lidé se vyléčili, ale lékaři byli poněkud rozpačití v hodnocení těchto úspěchů, respektive nebylo jisté, zda v těch případech sehrála větší roli kombinace léků s chemoterapií, nebo se nakonec tělo nějakým zázračným způsobem uzdravilo samo. Již mnoho let stovky laboratoří ze všech zemí světa usilovně pátraly po odpovědích.
Sasuke se zhluboka nadechl a nasadil na tváři aspoň co nejvěrnější nápodobu veselého a bezstarostného úsměvu. Itachi byl pro něj všechno a nikdy by se býval nemusel přemáhat, aby se v jeho přítomnosti usmíval – kdyby ho ovšem neviděl trpět. Právě ta bezmoc byla k nesnesení, když se musel dívat na milovanou osobu a vědět, že jí nemůže pomoct tak, jak by chtěl. „Ano, jsem tady!“ zavolal hlasitě a hned poté, co si zul boty, se přesunul do Itachiho pokoje. Každý měl pro sebe jeden pokoj a společnou koupelnu a kuchyni, přičemž obě jejich soukromé místnosti byly navzájem průchozí.
Itachi Uchiha svého sourozence nezapřel. Měl stejně havraní barvu vlasů, rozdíl byl snad jen v tom, že ty jeho byly dlouhé až po lopatky a obvykle stažené v culíku červenou gumičkou. A i jeho oči byly temné, se záblesky do modra, ne tak veliké a něžné, ale také velmi hezké, stejně tak jako jeho rysy ve tváři bývaly mimořádně pohledné, ačkoliv nyní byly už pár měsíců pohublé a strhané závažnou nemocí. Dvě vrásky táhnoucí se od kořene jeho nosu až na tváře jako by se týden od týdne prohlubovaly a jeho pokožka měla nezdravě bledou barvu. Bylo strašné, co tahle choroba dokázala udělat z mladíka, který ještě před rokem byl plný energie a s vytrvalostí nesl svoje nelehké břemeno.
„Sasuke, už jsem se začínal bát,“ zasípal Itachi, když se jeho mladší bratr objevil ve dveřích pokoje. V tomhle stavu nemohl chodit do práce a vlastně skoro nikam. Velmi rychle se unavil a kvůli záchvatům kašle musel zůstávat co nejvíc v klidu. Ne že by byl vyloženě ležák, mohl vstát, dojít si do koupelny, posadit se, v těch světlých dnech, kdy mu bylo lépe nebo docela dobře, zvládl i nějaké domácí práce, mohl číst nebo malovat, ale to hlavní, co si předsevzal jako náplň svého života po smrti rodičů, to dělat nemohl – nemohl se postarat o Sasukeho. Bylo to přesně naopak, Sasuke se teď prakticky staral o něj. Tuto skutečnost úzkostlivě tajil před svým lékařem, protože kdyby se sociálka dozvěděla, jak bledě na tom je, tak by mu brášku ještě pořád mohli vzít. Do dospělosti Sasukemu stále rok zbýval.
„Nemáš proč, všechno je v pořádku,“ brouknul mladší Uchiha, ačkoliv v duchu věděl, že v pořádku nebylo nic. Nic. Několika kroky překonal vzdálenost k Itachiho posteli a posadil se na její okraj, přičemž si sundal z ramene batoh a místo něj chytil do ruky bratrovu dlaň. Byla vyhublejší než kdysi a vnitřní strany jeho předloktí nesly stopy po vpichách. Nebylo nic výjimečného, když občas musel do nemocnice na kapačky. Snažil se Itachimu předat co nejvíc ze své životní energie a jemně masíroval jeho ruku ve své. „A ty? Jak je ti?“ zeptal se starostlivě a bedlivě pozoroval Itachiho výraz, protože věděl, že má jeho bratr ve zvyku někdy svůj zdravotní stav zlehčovat a mlžit.
„Je to docela dobré,“ zamumlal dlouhovlasý Uchiha, ale do očí se sourozenci nepodíval.
„Jsi si jistý? Ukaž.“ Sasuke sáhl Itachimu na čelo a zdálo se mu, že jeho teplota rozhodně není v normálu. „Myslím, že máš horečku. Kdy sis vzal naposledy prášek?“ sondoval.
„Před hodinou,“ vydechl Itachi odevzdaně.
„Vezmi si další,“ vybídl ho Sasuke a natáhl se k nočnímu stolku. Musí taky postavit na čaj, všiml si, že bráškovi v hrnečku už dochází. Kromě šálku s tekutinou se noční stolek div neprohýbal pod všemi těmi krabičkami a ampulkami s prášky, medicínou na odkašlávání a také několika papírovými kapesníky, na nichž se vyjímaly rudé skvrny… Sasukeho čelo se lehce nakrabatilo.
„Sasu, to zvládnu. Víš dobře, že léky na horečku pojišťovna neproplácí,“ zavrtěl Itachi úzkostlivě hlavou. Bohužel to nebyly jen paraleny a jiné látky, které srážely teplotu. Velká spousta Itachiho léků byla s nehoráznými doplatky a některé nebyly státem hrazené vůbec. Však také na to padla měsíčně nemalá finanční částka.
„Itachi, co jsme si řekli?“ zamračil se přísně Sasuke, ale aniž by čekal na odpověď, pokračoval sám: „Že na lécích pro tebe šetřit nebudeme, rozumíš? Vezmeš si ho a hotovo.“
Itachi se mdle pousmál. On sám si na rodiče pamatoval lépe než Sasuke a musel uznat, že co se týkalo povahy, měli to s bráškou rozdělené. Jejich otec Fugaku Uchiha jakožto policejní velitel vždy představoval důstojnost a kázeň a také byl velice tvrdohlavý, někdy navíc hodně přísný a autoritativní, zatímco jejich matka Mikoto byla citlivá, jemná a empatická, taková něžná duše, jejíž náruč byla vždy otevřená. Ač byl Sasuke duší rebel, v některých chvílích Itachimu věrně připomínal otce, oba byli stejně hrdí a paličatí, odvážní, a když to vyžadovala situace, projevovali pozoruhodnou přirozenou autoritu. Na druhé straně on se podobal spíš matce, smyslem jeho života bylo starat se o druhé – právě proto tak těžce nesl svou nynější situaci, cítil se strašně bezmocný a k ničemu a to ho sžíralo snad ještě víc než nemoc samotná.
„Tak dobře,“ uznal nakonec neochotně porážku a nechal si od bratra podat jedno bílé kolečko a hrneček se zbytkem vychladlého čaje. Namáhavě se napil a díval se, jak jeho bráška položil šálek zpátky. „Díky. Popravdě je mi líp už jenom z toho, že ses v pořádku vrá– och, och…!“ načal větu, ale už ji nedokončil, protože ho náhle přepadl záchvat pálivého kašle, jako by mu někdo drásal hrudník pohrabáčem. V ústech ucítil železitou chuť a na paži stisk Sasukeho ruky. Někdy se stávalo, že si při polykání podráždil dýchací cesty.
Trvalo to asi minutu, než ho to přešlo, a musel se opřít dozadu o polštář, aby se z toho vzpamatoval. Mladší Uchiha mu podal kapesník, aby si mohl otřít rty od krve. „Promiň,“ zamumlal skoro až zahanbeně, když se znovu roztřeseně nadechl.
„Za co se omlouváš?“ nadzvedl Sasuke nechápavě obočí.
Itachiho prsty nešťastně poškubávaly pokrývku a starší ze sourozenců se svému bratrovi nedíval do očí, raději klopil pohled do povlečení. „Za to, jaký život kvůli mně musíš vést,“ špitl sklíčeně, „jsem jenom přítěž. Měl jsem se o tebe postarat a místo toho dřeš a doma o mě musíš pečovat. Měl bys trávit čas s kamarády, chodit na rande, bavit se na diskotékách, a zatím… beze mě by ti bylo líp.“
„Itachi!“ Sasukeho hlas práskl ložnicí jako bič a krátkovlasý muž zvedl Itachimu hlavu za bradu, aby ho donutil podívat se mu do očí, „tohle už od tebe nikdy nechci slyšet, rozumíš? Jsi můj bratr. Jsi to nejcennější, co mám, a vždycky jsi pro mě dělal všechno, co bylo ve tvých silách. Není tvoje vina, že jsi onemocněl, a věř mi, že neexistuje nikdo, s kým bych byl raději než s tebou.“ V Sasukeho slovech byl přesně ten oheň a žár, který zdědil po svém otci, a být to v jiné situaci, určitě by se tomu starší Uchiha musel usmát. Ale nejdůležitější pro něj byla ta upřímnost, která z jeho hlasu čišela. Sasuke znovu vyhledal Itachiho ruku a stiskl ji ve své, přičemž nespouštěl pohled z jeho obličeje. „Navíc, ty se uzdravíš. Já nedovolím, abys na tu svinskou nemoc umřel. Nedovolím,“ dodal bez sebemenšího zachvění nejistoty, „i kdybych pro to musel udělat cokoliv na světě.“
Na chvilku se oba bratři odmlčeli a jenom se dívali jeden druhému do očí, než se Itachiho rty pomalu zvlnily v unaveném úsměvu. „Jsi hodný, Sasuke. Mrzí mě, že…“
„Už o tom nemluv,“ utnul ho mladší z mužů, i když o něco jemněji než předtím, a také se pousmál. „Mám tady něco, co ti určitě spraví náladu i chuť.“ Otevřel svůj batoh a vytáhl z něj kousek dortu v cukrářském papíře, který hned rozbalil.
„Ale… Sasuke…“ vydechl Itachi překvapeně, „neměl jsi kvůli mně utrácet…“ Už to bylo dlouho, co měl nějakou takovou sladkost. Bylo to sice výborné, ale také zbytečný luxus. On sám uměl péct docela obstojně, ale nyní byl rád, když alespoň dvakrát nebo třikrát týdně zvládl vůbec uvařit něco jednoduchého k obědu, záleželo na zdravotním stavu. Ani předtím, než onemocněl, u nich koláče, dorty nebo bábovky nebyly časté, protože Sasuke to moc nejedl a on měl pocit, že to nejsou nezbytné potraviny a že potřebují víc jiné věci. A přitom si matně vzpomínal, že když ještě žili s rodiči, pekla matka každý víkend něco dobrého… Tolik se toho od té doby změnilo.
„O nic nejde,“ zavrtěl mladší Uchiha hlavou a položil zákusek Itachimu na kolena, načež mu odhrnul uvolněný pramen vlasů z obličeje, vstal z okraje jeho postele a vzal jeho hrneček z nočního stolku. „Víš co? Uvařím nám čaj, donesu talířek a pak si k tobě lehnu. Vyzkoušíš mě třeba z dějepisu, co ty na to?“ navrhl s pracně předstíraným veselím. Sice si toho z hodiny moc nepamatoval a učit se ještě nestihl, ale věděl, že tohle je jedna z mála věcí, kdy se Itachi mohl cítit trochu užitečný. Sasuke měl vůbec velké štěstí, že byl od přírody dost inteligentní, s bystrou myslí a fotografickou pamětí. Nepotřeboval nad učením trávit hodiny jako jiní jeho spolužáci, a to bylo dobře, protože se všemi těmi brigádami byl rád, když si mohl dovolit učit se jen pár hodin týdně, a přitom měl dobré známky.
„Dobře,“ souhlasil Itachi a Sasukemu se zdálo, že se jeho strhaná tvář trošičku vyjasnila. Po většinu času byl doma sám, protože on musel být buď ve škole, nebo v práci, a ta samota byla pro bratra určitě stejně ubíjející jako ta hnusná nemoc. Bohužel si nemohli dovolit takový luxus jako televizi nebo počítač, takže místo toho Itachi hodně četl a také maloval skicy tužkou. Knížky mu Sasuke nosil z knihovny, často lékařská skripta, knihy o biologii, ale i nejrůznější romány nebo básnické sbírky.
„Prima.“ Mladší z mužů na svého sourozence povzbudivě mrkl, než sebral ze země svůj batoh a přesunul se z Itachiho ložnice do kuchyně. Teprve když ho bratr nemohl vidět, popotáhl za černý obojek kolem svého krku a tvář mu znovu zbrázdil hluboký smutek a starost.
Nejnovější články
Přihlášení
Změna vzhledu webu
Nemáte oprávnění vkládat komentáře