Milí čtenáři :)

Dnes máme první ledna, samotný začátek nového roku, tedy 2022 :) A tímto dnem začínáme poslední, čtvrtou knihu ze série Války rodů, kterou jste si tak oblíbili. Bude vás provázet bohužel mnohem kratší dobu než Spalující jih, ale věřím, že si i tak kapitoly náležitě užijete.

 

Ze Sasukeho je nyní král. Již pár měsíců zakouší, jak těžké břímě je nést na ramenou vládu nad celou zemí, a to i když má milovanou rodinu, která mu stojí po boku, a svého vyvoleného. Stále je co řešit, státní záležitosti neznají odkladu. A jedna záležitost se ostatně táhne již po dlouhých krvavých sedmnáct let - válka. Sasukeho úkolem je přivést svou zemi k zaslouženému míru a bude to nelehký úkol. Pro mír je totiž třeba přinášet oběti. Možná velké, možná menší... ale to se dozvíte v průběhu tohoto zakončení epické ságy :)

 

 

Krb v králově pracovně už pomalu dohoříval, tak jako plameny v koších na oheň, které ji měly osvětlovat, ale s postupující večerní hodinou ztrácely svou sílu a v místnosti bylo stále větší šero. Zdálo se však, že muž sedící za ohromným stolem, který byl tak důkladně pokrytý pergameny, mapami, svitky, dokumenty, zdobenými brky a kalamáři, že ani nemohlo vyniknout jeho překrásné vykládání leštěným červeným mahagonem, obrázkovými a brekciovými jaspisy a vzácnými ohnivými acháty, si začínající noci nevšímal. Zamyšleně se škrábal špičkou černého pozlaceného brku na bradě, která byla už dva dny neoholená, takže mu na ní razilo strniště, a jeho tmavé hluboké oči, které v sobě snoubily krásu a něžnost vznešené laně a divokost a nespoutanost majestátního sokola, se upíraly do jednoho z dopisů, na němž byla otisknutá pečeť s koněm – zpráva od Shibi Aburameho z Elinionu.
Sasuke Uchiha byl teprve třiadvacetiletý mladík, ale přesto se v jeho černých hedvábných vlasech, které mu ve dvou delších pramenech rámovaly tvář a v zátylku se neposedně ježily jako bodlinky, skvěl překrásný diadém vykládaný opály a perletí. Koruna Tänöwillu, jižanského království kontinentu Alqualas. Bylo to už půl roku od jeho korunovace, půl roku od smrti jeho pravého otce, krále Madary Uchihy, a Sasuke se za tu dobu hodně změnil. Dřív to býval trochu lehkomyslný mladík, věčně rozesmátý a dychtivý po jakékoliv akci, s horkou krví a mnohdy s horkou hlavou. Břímě vlády, které však spočinulo tak nečekaně brzy na jeho ramenech, ho donutilo zvážnět, dospět. Být zodpovědný za celou zemi bylo něco, co si dřív neuměl ani představit, a najednou zjišťoval, jak obtížné je vést celé království. Denně se musel rozhodovat, denně musel jednat s lidmi, musel vyslechnout jejich prosby, ať už ústně či na pergamenu, musel se perfektně orientovat v politickém, ale i hospodářském, kulturním a ekonomickém dění země. Získával informace od Sarutobiho, mistra našeptávače, a musel s nimi umět nakládat. Musel se rozhodovat, komu uvěří, kdo je lhář, kdo si zaslouží jaký trest či poctu, ale také musel schvalovat opravy, výstavby a různé budování po celé zemi. Tam potřebovali novou cestu, tam se protrhla hráz, tady to chtělo postavit nový most… Často, hlavně v těch prvních měsících, měl pocit, že to nezvládne, že je toho na něj moc, že selže nebo že se z toho zblázní.
Naštěstí měl po svém boku mnoho skvělých lidí, kteří mu vždy pomohli, když na to sám nestačil. Měl svého otce – tedy toho, co ho celý život vychovával, přestože se před pěti lety ukázalo, že není jeho pravým otcem – Fugaka Uchihu, svého pobočníka. Měl svého milovaného bratra Itachiho Uchihu, vždy ochotného vyslechnout jeho starosti a obavy, měl milující matku, jejíž objetí mu dodávalo sílu, měl strýce Izunu a bratrance Shisuie, a měl Kakuza. Měl Kakuza, svého vyvoleného, svého osobního strážce, královského gardistu, kterého si jeho srdce už kdysi dávno vybralo za partnera. Díky nim všem z něho byl dobrý král.
Před dohasínajícím krbem se ozvalo mohutné ospalé zívnutí. Na kožešině z ohromné hnědé bestie, severského medvěmorda, největší šelmy celého kontinentu žijící v království Winterhold, ležel obrovitánský černý leodémon Mäelys. Vypadal jako černý lev, ale byl asi o třetinu větší, s bohatší a hustější hřívou a měl zářivé oči barvy roztopeného zlata. Leodémoni byli napůl mytické bytosti pevně svázané s rodem Uchihů, kteří si tyto šelmy ochočili a podmanili už před tisíci lety a každý příslušník královského rodu měl svého vlastního leodémona, se kterým vyrůstal odmalička po celý život. Byli tak pevně propojeni a svázáni, že leodémoni umírali zároveň se svými pány a různé legendy vyprávěly o tom, že se dokonce snad dokáží Uchihové do leodémonů převtělit, Sasuke však o žádném takovém konkrétně nevěděl už po celé generace.
Na stojánek svícnu skanula další kapka vosku. I svíčky už byly mnohem menší, než když je Naruto, králův osobní sluha, v pozdním odpoledni zapaloval. Za normálních okolností by mu je už dávno vyměnil, přiložil do krbu a do ohňů, ale Sasuke zakázal všem vstup. Nechtěl být rušen.

Přesto se našel jeden muž, který jeho zákaz ignoroval. Těžkými kroky procházel místnostmi kdysi Madarových komnat, kam se časem mladý král přestěhoval, a zamířil si to rovnou k pracovně, odkud, jak viděl, šlo měkké světlo svící. Mladého blonďatého sluhu, který věrně sloužil svému pánu, odpálkoval hned u vstupu. Pořád to byl takový strašpytel, i když už se to hodně zlepšilo. Zaklepal jen naoko. Sasuke ho musel slyšet, jak jde. Vždycky říkal, že dupe jako stádo koní.
„Měl by sis jít odpočinout. Papíry a dopisy tu na tebe do rána určitě počkají,“ zazubil se, když vešel dovnitř a král k němu vzhlédl. Mnozí lidé se pořád divili, že Sasuke je mu stále věrným milencem a vítá ho ve své ložnici tak často. I on sám musel uznat, že si byli oddáni, třebaže už to nebyla tak divoká chtivá láska jako na počátku, ale jemnější, trvalejší a pevnější. Byl svému králi oddán tělem i duší.

Kohokoliv jiného by Sasuke nejspíš upozornil, že nechtěl být rušen, ale Kakuzovi u něj dost často prošly takové věci, které si jiní nemohli dovolit. Jeho osobní strážce byl bývalý seveřan, pocházel z Ledových planin království Winterhold – země, se kterou byl Tänöwill ve válce již více než sedmnáct let, a to kvůli zákeřné vraždě Tajimy Uchihy, Sasukeho děda, který se prokazatelně otrávil vínem, které přišlo ze severu s královským přátelským dopisem jako dárek. Kakuzu Sasukemu pomohl v šestnácti letech, když byl tehdy mladý princ vězněm v severském zajetí poté, co ho v bitvě vítězné pro jižany sebrali dva winterholdští vojáci. Sasukemu se v Kamenné pevnosti, sídlením hradu severské královské rodiny, děly takové věci, na které se Kakuzu, v té době královský gardista pověřený jeho hlídáním, nemohl už dívat a během líté bitvy, v níž západní elinionské království napadlo hlavní město Winterholdu Nordstone, ho odvezl z hořícího města a dlouhé měsíce spolu putovali do Perleťového paláce na jih. Stali se víc než přáteli a víc než obyčejnými milenci. Kakuzu se do Sasukeho zamiloval už v pevnosti a mladý Uchiha mu lásku postupně začal opětovat. Jejich vztah prošel mnoha zkouškami, ale přetrval, silný, pevný a neodvolatelný. Osudový.
„Mám povinnosti, Kakuzu,“ odpověděl klidně Sasuke na vyrušení a promnul si spánky. Bolela ho hlava, měl ztuhlá ramena a byl unavený, už tu seděl minimálně pět hodin.
Mäelys hlasitým Ugh-úú! pozdravil nově příchozího a mávl ocasem s černou štětkou na konci.

Seveřan po cestě podrbal leodémona za uchem a uhnul před rádoby nebezpečným úderem packy. Mäelyse si už dávno uplatil kozím a jehněčím masem, avšak byl pořád na pozoru. Kdykoli měl totiž leodémon pocit, že něco není v pořádku, tak býval nevrlý a měl tendence ho od krále odehnat. Kakuzu přešel za Uchihu, který od dob, kdy se poznali poprvé, vyrostl a zmužněl tak, že hodně lidí mu závidělo jeho blízký vztah s panovníkem a už tu bylo mnoho takových, kteří přes něj chtěli Sasukemu podsunout nějakou myšlenku či od něj něco vyzvídat. Se zlou se potázali, a tak časem se objem těchto pokoutně smýšlejících lidí zmenšoval.
Kakuzu položil mladému muži ruce na ramena a jemně je promnul. Byla opravdu ztuhlá a bylo cítit, že jejich majitel je ve stresu. Naklonil se k pergamenu rozloženému na stole. „Zase majetkové spory. Už minule jsem ti říkal, že to máš dát Itachimu nebo svému otci k řešení a nezabývat se takovými malichernostmi.“ Při životě na dvoře a hlavně blízkém vztahu s králem se musel naučit číst a psát. Šlo to ztěžka, ale nakonec si tuto dovednost osvojil, třebaže dle Sasukeho slov drápal jako kocour. Čtení mu však k srdci nikdy nepřirostlo, takže s knihou u něj jeho král nikdy nepochodil.

„V životě jsem si nemyslel, že je v Tänöwillu tolik sporných pevností, tvrzí a hradů a tolik rozhádaných příbuzných,“ odfrkl si Sasuke, ale Kakuzův dotek byl příjemný, ze začátku měl chuť ho prostě odehnat s tím, že to musí dořešit, jenže to, jak mu masíroval ramena, z něj všechno to napětí a ztuhlost odplavovalo, až se nakonec jeho mohutným rukám podbízel jako předoucí kocour a spokojeně vzdychl, když Kakuzovy prsty promnuly i jeho šíji. „Itachi dává s Hayatem dohromady rozpočet na slavnosti vína a seznam hostů, program a výzdobu, otec se zabývá výstavbou toho nového špitálu v Dorwinu. Rozhodl jsem se, že tam bude Shikaku docházet každý týden dvakrát, chci, aby sám osobně dohlédl na kvalitu ošetřování. Navíc k němu budou mít lidé důvěru, je to královský lékař. Takže jak vidíš, nikdo mě před tou horou papírů nezachrání,“ pousmál se unaveně Sasuke. Teprve teď, po půl roce, kdy si na svou novou pozici konečně zvykl a nebyl ze všeho hned vyjukaný, začal přicházet se svými vlastními návrhy a myšlenkami na zvelebování své země. Možná by mohl něco svěřit také strýčkovi Izunovi, na toho ostatně byl také spoleh a v jižanských rodech se dobře vyznal… ještě nad tím popřemýšlí. Zato Shisuiovi, svému bratranci, mohl dát k vyřizování tak leda chod zítřejší večeře.

„Hoď to dneska za hlavu. Víš přece, že se říká ráno moudřejší večera. A já si myslím, že v tom je velká pravda. Navíc… víš, že se v tvé posteli cítím úplně ztracený, když tě tam nemám,“ zavrkal následovně Kakuzu a políbil mladého krále za ouško. Pořád měl své lůžko v kasárnách, kde sídlila králova osobní stráž. Střídal se ve strážení jeho dne i noci s dalšími šesti elitními vojáky. Avšak v noci ho občas strážil sám a dobrovolně. Takže se stávalo, že i půl týdne prospal v královské ložnici. Občas, když měl hravou náladu, se obzvlášť dobře přichystal a vyumýval a pak očekával svého panovníka v posteli úplně nahý a občas i vzrušený, jak se ho nemohl dočkat. Pořád to mezi nimi jiskřilo, třebaže se znali velmi dopodrobna a ze všech stran.

Sasuke se tiše zasmál a přivřel oči. Bylo to tak lákavé vyměnit židli za pracovním stolem za měkké velké lože a Kakuzovu náruč, vyměnit chladný inkoust a brk za jeho horké vzrušené tělo. Sasuke byl typické jižanské postavy, což znamenalo atletický, s pevnými svaly, štíhlý a hlavně stavěný pro mrštnost a rychlost, což byly obojí vlastnosti nezbytné pro typický jižanský styl boje s oštěpem, zatímco Kakuzu byl mohutný seveřan jako skála, který s přehledem převyšoval většinu vojáků u dvora i v armádě, silný a zocelený nemilosrdnými živly Winterholdu. Jejich dvojice i přesto, že Sasuke oproti tomu šestnáctiletému mladíčkovi vyrostl a zmužněl, byla někdy trochu legrační.
„Co myslíš, že by mi poradil Madara?“ nadhodil mladý král zamyšleně a snažil se odolávat příjemnému vzrušení, které u něj Kakuzu vyvolával laskáním jeho citlivého ouška. Často si během své vlády kladl otázku, co by udělal na jeho místě jeho pravý otec, komu by uvěřil, jak by se zachoval v té či oné situaci…

„On? To je jasné, že si máš zašukat a bude ti líp. Pamatuješ přece, že měl v posteli pořád někoho. Možná to nebyla jen tužba jeho těla, ale i možnost, jak se na chvíli uvolnit a zapomenout na kralování. Co takhle to vyzkoušet? Vsadím zlaťák, že ráno budeš věci vidět v novém světle a budeš čilý jako rybička,“ lanařil ho seveřan a jeho velké ruce pomalu sjížděly z ramen dolů na paže a hrudník až k opasku, který brzy povolily. Volný oděv mu dovolil zajet pod něj a polaskat teplou pokožku. „Není to dobrý nápad?“ zavrněl mu do ucha a lehce ho olízl.

Sasukeho rty zacukaly v úsměvu a na chvilku úplně zavřel oči, jak mu tělem projelo slastné zabrnění. Sakra, tak moc by si dal říct, jenže se v něm prala povinnost a zodpovědnost s tělesnou tužbou. Kakuzu měl nicméně pravdu. Jeho pravý otec byl proslulý svou prostopášností. Jižané obecně byli v sexu náruživí a vůbec se za něj nestyděli, naopak, v každém městě byl nevěstinec, někde hned několik, jako třeba v Dorwinu, byly tu normální různé věcičky, které byly v jiných královstvích považovány za zvrhlé, perverzní nebo zvrácené. Jižané si ale sex užívali všemi smysly a na všechny způsoby – proto se ostatně nikdo nepozastavoval nad jeho vztahem s Kakuzem, a pokud ano, tak jen kvůli národnosti, ne proto, že byli oba muži, to bylo podle jižanských zvyků vlastně v pořádku. Koneckonců, právě Madara Uchiha proslul svou náklonností k mužům a dlouho se o něm říkalo, že nikdy neměl žádnou ženu, jen samé muže. Ve skutečnosti s ženou byl snad jednou jedinkrát, a sice se svou vlastní švagrovou, Mikoto, Sasukeho matkou. On sám byl výsledek jejich spojení.
„Kakuzu,“ zamumlal mladý král toužebně a trochu sebou cuknul, když seveřanova dlaň sjela až do jeho rozkroku, „ty mě hrozně pokoušíš.“

„Opravdu? Ani jsem si nevšiml,“ zasmál se tiše Kakuzu. Jemně, a přesto intenzivně krále v klíně masíroval, až cítil, jak až podezřele dychtivě tam něco roste. Na okamžik mladého krále pustil ze svých spárů, ale jen proto, aby rozmáchlým gestem odklidil spoustu pergamenů na stole, až jich pár padlo na podlahu, a Sasukeho o něj opřel. Dychtivě ho zbavil kabátce a jemné košile pod ní. Žádostivě si ve slabém světle svíček prohlédl tu nádheru. Nikdy nepřestal Uchihu obdivovat. Pokaždé se musel prvně pokochat, než se pustil do dalších činů. „Když nechceš jít do postele, tak ti to budu muset udělat tady,“ zavrněl odhodlaně, když k sobě svého krále natiskl. Možná by s ním měl správně zacházet uctivěji, ale pokud nebyli na veřejnosti, jeho odhodlání dodržovat nějaký dvorní kodex bylo minimální.

„Kakuzu, to byl dopis od hraběnky Guren,“ konstatoval Sasuke káravě, když přehlédl pečeť na jednom z pergamenů, který přistál na sametovém koberci s orientálními vzory, „chce své dcery poslat ke dvoru, patrně doufá, že by si tu mohli najít nějaké vhodné manžely a… aaah!“ Černovlasý muž vyjekl, když se jeho hnědovlasý strážce znovu přisál k jemné kůžičce pod jeho uchem a navíc se o něj otřel mocným přírazem. Na to, jak byl z celého toho kralování unavený, ztvrdl hrozně rychle a jeho mysl okamžitě vrněla spokojeností, když se k ní vetřely myšlenky na to, jak by si to mohli s Kakuzem drsně rozdat přímo tady na tom nádherném zdobeném stole, a potměšile se zašklebil při představě, jak by se šlechtici tvářili, kdyby oficiální odpovědi krále na korespondenci na sobě nesly zaschlé stříkance semene…

„Donutím tě myslet jen na tenhle okamžik. Zapomeň na všechny ty nafrněné dámičky a důležité lordy. Teď jsme tu jen my dva. Nadržený severský válečník a nestoudný jižanský král. Není tu nic dalšího, co by nás mohlo rušit.“ Kakuzu si rychle rozepnul kabátec a shodil ze sebe svršky do půl pasu. Začínalo se tu oteplovat a on chtěl krále cítit tělo na tělo bez oblečení, které jim teď jenom překáželo.

Sasuke chtě nechtě rezignoval. S Kakuzem to ani jinak nešlo, byl prostě příliš velkým lákadlem, jak ihned dosvědčil, protože od něj nemohl odtrhnout oči. Jako královský gardista, co víc, osobní strážce krále, musel být v zatraceně dobré formě, a to on byl. V místnosti už bylo málo světla, ale o to zajímavější bylo, jak jeho silné provazce svalů vystupovaly z příšeří a odrážely měkkou naoranžovělou září plamínků svícnů. Typický barbar ze severských lesů, ale barbar, kterého si za ta léta zcivilizoval… i když ne zas tak moc. V posteli, tam zůstával pořád zvířecí divoch.
Uchiha nasucho polknul a jeho dlaně zálibně přejely po Kakuzově vypracované hrudi. Jeho pokožka byla teplá a příjemná, porostlá tmavými chloupky. Kakuzu nebyl moc velký fanda vyholování, které pro jižany bylo typické. Mezi vysokou šlechtou často všude kromě vlasů, obočí a občas vousů, když si někdo chtěl nechat třeba knírek nebo bradku, někdy zas nechávali porost i na nohou a rukou, jak kdy. Kromě břitev se používaly i cukrové pasty, které porost prostě vytrhly i s kořínky, efekt byl potom trvalejší.

Kakuzu viděl, že je Sasuke v jeho moci, dalo by se to tak říci. „Můj králi,“ šeptl obřadně, „dnes budeš můj. Podrobím si tě jako nájezdník z ledového severu a ukážu ti horkokrevnost našeho lidu.“ Napadla ho skvělá myšlenka. Sasuke byl prostě nejvyšší moc v zemi, proč si tuhle moc nespoutat a nezneužít pro své chtivé tělo a potěšení smyslů? „Naruto,“ křikl překvapivě nahlas, až sebou Sasuke cuknul.
Plavovlasý sluha se objevil téměř okamžitě, jako kdyby stál za dveřmi. „Přejte si, sire?“ zeptal se úslužně, třebaže se mu vůbec nelíbilo, jak se seveřan k jeho králi chová. Byl tak hrubý, neuctivý, surový a jeho pán mu to trpěl! Taková ostuda. Nikdy však neřekl jediného slova proti.
„Dones mi sem provaz a olejíček,“ rozkázal si Kakuzu a zvrhle se na mladého krále pousmál. V očích mu šibalsky jiskřilo, jak se náramně bavil Sasukeho otazníky v očích.

Sasuke byl celý rozechvělý vzrušením. Po dlouhé a namáhavé práci, která byla vyčerpávající zejména psychicky, byl rád, že může myslet na něco přízemního a příjemného, jako byl sex. Koneckonců ve třiadvaceti byly jeho hormony pořád dost rozbouřené a Kakuzu pro něj byl jako silné afrodisiakum. „Ty jsi ale drzý seveřan,“ konstatoval, přestože se mu mužství v klíně zvedalo a žádostivě se pnulo směrem vzhůru, „takhle rozkazovat mému osobnímu sluhovi, že se nestydíš… A chceš ošukat krále? Copak by to nemělo být naopak?“ Trochu hnědovlasého muže zlobil. Kakuzu nikdy nebyl nadšen myšlenkou, že by si role v posteli obrátili. Nenaléhal na něj, ale jednou si to vyzkoušet chtěl. Ne však dnes.
Zálibně potáhl za šňůrku Kakuzových kalhot, až je úplně rozvázal a nechal spadnout ke gardistovým kotníkům. Musel zadržet dech, když před ním stanul Kakuzu nahý jako oživlá socha severských bohů vytesaná ze vzácného mramoru.

Kakuzu nechal svého krále, aby si ho prohlédl od hlavy až k patě, a vystoupil z oblečení, aby se mu nemotalo kolem nohou. „Nemělo, já jsem přece nájezdník a barbarský uchvatitel, který přišel ze severu, aby všechny u dvora pohoršil svými způsoby a zdejšího krále uchvátil tajnými praktikami ledových obrů, které sám odkoukal za mrazivých zimních nocí, když spolu obcovali v jeskyních.“ Kakuzu si občas uměl dost dobře vymýšlet, ale musel na to mít náladu. To se pak občas u dvora divili, co za legendy ze severu tahá z rukávu a co na vlastní oči viděl. Chtivě přejel po Sasukeho stehnech až k rozkroku, ale schválně se ho na mužství přímo nedotkl. Napínal ho. Bylo však pravdou, že zde na jihu se mnohému přiučil a smícháním jižanských praktik a jeho severské divokosti vznikl zajímavý exotický koktejl smyslnosti.

„Nepovídej,“ uchechtl se Sasuke a měl chuť Kakuza chytit za ruku a navést mu jej přesně tam, kde ji teď nejvíc potřeboval… Jeho královská chlouba čněla pěkně do výše a seveřan se jí schválně vyhýbal, zmetek jeden! „Ovšem tvého krále zrovna v posteli neoslní jen tak něco, takže by ses měl opravdu hodně snažit, jinak se stanu králem i tvého zadku,“ prohlásil s lehce chlípným úsměvem a zálibně přejížděl dlaněmi po pažích, žebrech a bocích hnědovlasého gardisty. Nikdy ho nepřestalo bavit a uchvacovat, jak pod jeho rukama vystupují ty pevné svaly.
Dveře do pracovny za jeho zády tiše klaply, jak se vrátil modrooký blonďatý sluha s věcmi, které Kakuzu požadoval. Naruto si pospíšil, věděl, že bývalý Winterholďan není nijak zvlášť proslulý svou trpělivostí. Olejíček byl po ruce, Sasuke měl v ložnici malou zdobenou vitrínku s broušenými lahvičkami různých olejů na masírování, do vlasů, na kůži pro zvláčnění a uvolnění… a popravdě také několik lahviček k úplně jiným účelům. S provazem to bylo horší, ale sehnal ho.
„Sire, tady to je,“ vyhrkl zadýchaně.

„Díky a už můžeš jít. Já se o Jeho Veličenstvo už postarám a ne, že budeš poslouchat za dveřmi,“ upomenul Kakuzu Naruta, že to nemá rád, když je šmíruje. Někdy si nedal pokoj, ale ani po těch letech zbožného dívání se na Sasukeho jako svatozář s ním prý nespal. Ňouma jeden, kdyby pípl, Sasuke by si ho jistě vzal a konečně by se mu splnil sen, ale místo toho pořád chodil kolem horké kaše a tvářil se, jako kdyby mu u této otázky vyřezali jazyk.
Naruto plaše přikývl a jak tiše přišel, tak i tiše zmizel. Kakuzu měl taky oči všude! Přece ho nemohl minule vidět, natožpak když se třeba díval klíčovou dírkou. Tomu nevěřil, že by ho zahlédl. Hloupost.
„Kde jsme to skončili?“ uchechtl se Kakuzu a nezbedně cvrnkl do králova ztopoření, aby ho vydráždil. Moc dobře věděl, že Sasuke protahování miluje, stejně jako nenávidí.

Sasuke se prudce nadechl. Už jako šestnáctiletý mladík si potrpěl na hrdost a rozhodně se nemínil doprošovat sexu, natož teď, když byl panovník, byť ho k tomu v průběhu let Kakuzu několikrát přiměl. Nejradši by mu řekl, ať ho konečně doopravdy sevře a pohoní, ať ho polaská jazykem, ať ho políbí, ať mu vykouří, ať mu roztáhne nohy a pořádně mu to udělá, ale přesto mlčel a snažil se nenechat ze sebe udělat kňučící nadrženou loutku.
Velký leodémon před krbem pomalu vstal a oklepal se jako pes. Tato zvířata byla se svými pány silně propojena a Mäelys cítil Sasukeho vzrušení. Zahánělo únavu i v něm a musel se přijít podívat blíž, co ti dva u stolu spolu kují za pikantní pikle.
„Ty víš moc dobře, kde jsme skončili,“ vydechl král s patrným roztoužením v hlase a jeho černé pronikavé oči se vyšplhaly ke Kakuzovým mechovým duhovkám.

„Už si pomalu vzpomínám,“ promluvil Kakuzu rozvážně a naklonil se k Uchihovi. Něžně se otřel o jeho rty a laškovně po nich mrskl jazykem. „Ne, mám vidění… vidím, co se stane v nejbližších chvílích. Oh… bohové, úplně mi z toho trne pták, když se mi ukázalo, co spolu budeme dělat.“ Seveřan sevřel královu tvář v dlaních a zahleděl se mu do očí. Miloval je. Byly černé, bezedné, milující i nenávistné. Uměly všechno, ale teď na něj hleděly s důvěrou, oddaností a vzrušením. „Jsem jistě nejšťastnější muž,“ vydechl, než s ním spojil své rty.

Sasuke zavřel oči. Při každém polibku s Kakuzem se jeho hruď rozezpívala hřejivou písní. Poznal by jeho ústa mezi tisíci, tak moc detailně znal jejich vykrojení, jejich měkkost a chuť. Nikdo by ani nedokázal spočítat, kolikrát se spolu líbali, ale měl pocit, že to pokaždé bylo jedinečné a neopakovatelné. Mazlivě proplétal se seveřanem svůj jazyk, vzájemně se dobývali jeden druhému do pusy, laškovně se otírali a zkoumali každou skulinku… Hebkost a jemnost brzy vystřídala vášeň a chtíč, jejich polibek se stal náruživější a divočejší a během něj se jeden k druhému pěkně přitiskli tělo na tělo.

Kakuzu se nahnul nad Sasukeho a drobnými pohyby pánve zvyšoval jejich vzrušení. Jejich ztopoření se o sebe otírala a mačkala. Byli na sebe nalepení jako dvě plástve s medem. Nikdo je nemohl oddělit, aniž by jednomu nebo druhému neublížil. „Šťoucháš mě tak nedočkavě do břicha, jako kdybychom to spolu měsíc nedělali,“ hlesl zadýchaně Kakuzu a promnul Sasukeho mužství v ruce. Vzal je oba do dlaně. Ještěže měl tak velké ruce, jinak by s tímto úkonem měl pravděpodobně obtíž. Trochu se mu zdálo, jestli mladý král nedorůstá v tomto směru svého otce, ale zatím se hlavně nesnažil jej předčít v jistých přednostech.

Mladý Uchiha cítil, jak se z jeho těla odplavují hotové vlny stresu, starostí a napětí, které se v něm za celý den nashromáždily. Stačilo několik Kakuzových šikovných pohybů a všechny ty majetkové pře a žádosti pouštěl z hlavy. Potřeboval to. Už chápal, proč se Madara oddával sexu tak rád a často, bylo to báječné uvolnění po všech královských povinnostech.
„Vždyť víš, že jsou věci, kterých se nikdy člověk nemůže nabažit,“ zavrněl se smyslností, která byla všem jižanům vlastní, a provokativně se přitáhl Kakuzovi pod bradu, kde ho polechtal špičkou jazyka a mírným tlakem ho dráždil, „třeba dobrého vína a ještě víc dobrého sexu. A s tebou je to přímo špičkový sex.“

Seveřanovo ego se přímo začepýřilo spokojeností, když ho Sasuke takto chválil. Nic chlapovi nemohlo udělat líp, než vyzvednout jeho dovednosti v posteli a sexuální přitažlivost. „To rád slyším, protože u mě je to úplně stejně. Vždycky když stojím před tvými komnatami na stráži, tak mám ohromnou chuť vejít dovnitř a pohlídat tě úplně jiným způsobem. Jenže tam nikdy nejsem sám, ale přísahám u všech bohů, že jednou to udělám.“ Občas se svým druhem u dveří na toto téma laškovali, ale povinnost byla silnější než chtíč. Navíc by se to zřejmě dozvěděl Ebisu a ten by mu pořádně dal za uši, že místo držení stráže šoustá krále. Zatlačil Sasukemu na hruď a nechal ho položit na drahocenný stůl. Byl bytelný, už to tu dělali a řezbáři udělali vynikající práci. Prsty začal dělat malinké krůčky od hrudníku dolů a pochodoval si to jako osamělý pěšák k vysoké hoře.

Sasukeho tep se mnohonásobně zrychlil a jeho tmavé oči živě sledovaly Kakuzův postup. Bříška jeho prstů se dotýkala vypracovaných břišních svalů a postupovala k vyholenému podbřišku, kde se nízko mezi Sasukeho nohama zvedalo mocné jižanské kopí a mladý král se celý tetelil při představě, jak se brzy Kakuzova silná mozolnatá dlaň sevře kolem jeho chtivého ptáka a rozehraje jednu z nejstarších tänöwillských her.
„Hmm, a co kdybych ti řekl, že příště, až budeš před mými komnatami stát v noci na stráži, budu v posteli úplně nahý, budu na tebe myslet a péro mi bude stát zrovna tak jako teď…? A budu si ho pěkně honit a představovat si přitom, jak se tvůj macek celý noří do mé dírky, jak do mě prudce vniká až po kořen, až do slastného konce, kdy do mě vystříkáš všechno, co jen půjde. Jak se ti budou s takovou myšlenkou strážit moje komnaty, hmm?“ provokoval tiše.

Kakuzu se ušklíbl. Takhle ho provokovat. Sasuke to taky hezky uměl. „Bylo by to… hm, složité. Víš přece, jak je to nepříjemné, když ti stojí a nemůžeš si vyhonit. Doufám tedy, že kroužková suknice a výstroj by mé mužství skryla. Jenže mě napadá… proč se ukájet jen představou, jak ti to dělám? Stačilo by přece jen lusknout prsty a Naruto by pro mne došel a já bych ti pak splnil všechno, co bych ti na očích viděl.“ Jeho prsty dosáhly vrcholu té mocné hory a neváhaly ji sevřít v dlani. Za ty roky, co se se Sasukem oddávali neřestem, věděl přesně, kde a jak je citlivý. Proto při honění neopomíjel nezbedně tlačit na citlivá místa.

Černovlasý muž zasténal, když se Kakuzu začal znovu věnovat jeho ztopořenému přirození. Líbil se mu ten výhled, jak se nad ním seveřan tyčil jako nejvyšší hora v Medvěmordím průsmyku, nebezpečném území winterholdského království, kterým za svůj život dvakrát musel projít. Díval se, jak gardistova ruka kmitá v jeho vzrušeném klíně, ale díval se i na to, jak Kakuzovi samotnému od těla odstává pořádně tvrdý stožár dychtivý opanovat jeho výsostnou prdelku.
„Hmm, to ano, ale to bych se nemohl bavit myšlenkou, jak za mými dveřmi nadrženě přešlapuješ a nemůžeš si udělat dobře, zatímco já se s představou tvýho péra ve svým zadku oddávám samohonství… mmm, možná bych zapojil i prsty,“ vyplázl na hnědovlasého muže jazyk a sám sobě krátce a dráždivě přejel v rýze mezi půlkami.

„Jsi pěkný provokatér!“ vydechl Kakuzu a plácl krále po vyšpulené prdelce. „Jen počkej, až ti dám ochutnat svoje kopí. To tě nějaké takovéhle představy hned přejdou.“ Dal si Sasukeho štíhlá stehna na ramena a provokativně se zaculil nad jeho vzrušeným klínem. Už si za ty roky na techniku kouření přivykl. Jemu samotnému se líbila až moc, ale když to měl být on, kdo ji praktikoval, občas se ještě trochu zdráhal. Každopádně vůči tomu, co za chvíli králi provede, je tohle jen malá satisfakce. Přidržel si to tvrdé mužství pěkně před pusou a mrkl nahoru, aby viděl, jestli ho Sasuke pozoruje. Příliš dychtivý, koukalo mu to z očí.