Nahnědlé liány chaluh se vlnily v pohybech obrovské masy vody. Připomínaly stejně hustý a neproniknutelný les, na jaký mohl člověk natrefit i na souši. A stejně jako každý les hostil spoustu živočišných druhů. Pro neznalého vypadal hrozivě a nebezpečně, obzvlášť teď, když oblohu na východě sotva začínal prosvítat rodící se den. Ospalé slunce ještě nestačilo ozářit nebe a vodní svět vypadal ve své temnotě strašidelně a nehostinně.

A přece tu bylo tolik života. Malá hejna stříbřitých rybek proplouvala trsy chaluh a vodních řas, zářivě červená hvězdice se posouvala po skále a korálové útesy, za dne zářící tolika rozličnými barvami, byly neustále v pohybu. Všichni tvorové tu žili ve vzájemné symbióze, kterou příroda nastolila.

Vodu náhle rozčeřilo máchnutí mohutného ocasu. Tak jako všude na souši, i tady vládl systém potravního řetězce. Tvor, který vzápětí vyplul z chaluhového lesa, stanul ve vodní říši na vrcholu. Ne snad díky přirozeným zbraním – ve srovnání se žraloky a jinými mořskými predátory nebyl vybaven příliš ostrými zuby. Jeho zbraněmi však byla schopnost myslet, vyrábět nástroje a cítit emoce. Jeho zbraní byla lidskost. Muž, či spíše ještě chlapec, vypadal do půl těla jako obyčejný člověk, ovšem od pasu přecházela hladká mléčná kůže plynule v modrozelené šupiny a silný rybí ocas. Byl to merman – mořský muž.

Temně uhlové oči pátraly po okolí a vlasy barvy vraních křídel i ve vodě vypadaly hebce. Hezky vykrojené rty byly lehce pootevřené, jako by mladík testoval chuť slaného oceánu. Kolem krku měl náhrdelník z mušlí, zkamenělých korálů a žraločích zubů, v ruce třímal dýku zhotovenou z opracované rybí kosti.

Dnes ráno si přivstal, chtěl se vypravit na kraby dřív než Shisui, protože jinak hrozilo, že by bratránek vylovil ty nejlepší kusy. Právě chtěl pokračovat v cestě k nedaleké laguně a skalám, když jeho pozornost upoutalo něco jiného. Černé oči se stočily vzhůru. I když byla ještě tma, jasně rozeznával na hladině temný stín. Zamračil se.

.

Rybářská loď čeřila vodní hladinu a zanechával za sebou krátkou rýhu. Avšak to důležité se ukrývalo pod hladinou. Velká vlečná síť, která jako otevřená tlama velryby, chtěla schlamstnout všechno živé, co jí přijde do cesty. Však také jedno hejno stříbrných rybek neopatrně vplulo do jejího chřtánu. Jakmile na těle ucítilo síť, tak začalo poplašeně plavat, nemohouc najít únikovou cestu. Na palubě malé plachetnice seděl jen jeden muž. Opálená snědá pleť od horkého mořského slunce. Světlé skoro bílé vlasy mu neuhlazeně spadaly dolů a zakrývaly jedno oko. Svalnatá postava vypovídala o těžké práci rybáře. Z vesty mu na ramenech vykukovala zvláštní tetování. Darui, jeho jméno znamenalo líný, ale snažil se to všem vyvracet, hlavně rodině. Skoro až lhostejně řídil plavidlo napříč malými vlnami. Měl by být minimálně trochu nervózní. Byl v zakázaném území… no spíše, jak se to vezme. Tradovalo se, že zdejší vody nejsou bezpečné a radno se jim vyhnout. Určitě zase nějaký blábol starých babek, aby měly o čem drbat. U lesní tůně v noci taky nepotkal žádné víly, které by ho utancovaly k smrti. Zátoka perel, jak se tomuto místu říkalo, byla silné lákadlo. Nejenom díky jménu, ale i díky úlovku. Málokdo se sem zavítal, a tudíž tu žila velká hejna ryb. Otec ho jistě pochválí, až dorazí s pořádným úlovkem. Už se mu jich pár mrskalo u nohou a začal stahovat plachtu, aby mohl vytáhnout sítě. Jistě už jsou plné ryb.

.

Černovlasý merman nesouhlasně sledoval, jak se ryby zoufale snaží najít únik ze sítě. Rybáři! Málokdy nějakého viděl, jednak proto, že zdejší vody si získaly nechvalnou pověst, kterou jejich vodní klan udržoval při životě, jednak proto, že málokdy se ocital na otevřeném moři takhle časně ráno. Jeho otec ho před nimi vždycky varoval. Byli zlí a necitelně plundrovali jejich domov. Brali víc, než potřebovali pro sebe a svou rodinu, nevybírali staré a nemocné kusy, neměli žádnou úctu.

Aniž by si to pořádně uvědomil, pomalu se vydal za člunem. Věděl, co udělá. Jeho otec a strýcové to také občas dělali. Několikrát silněji máchnul ocasem a nabral rychlost, až dohonil plavidlo. Zachytil se vlečné sítě, ale zvnějšku, moc dobře tušil, že kdyby se připletl dovnitř, byl by s ním konec. Prsty nejprve prozkoumal pevnost jednotlivých ok. S tím by si měl poradit. Jeho čepel se zakousla do konopných provazů a rychle se jimi propracovávala. Páral jedno oko za druhým, dokud se v síti neotevřela velká trhlina, kterou mohly ryby proplout ven. Rybář ve člunu musel zřejmě ucítit, jak jeho náklad ztrácí váhu, protože se síť začala rychle zvedat, byla však dostatečně hluboko, aby ji mladík stačil ještě více potrhat.

.

Darui se sám pro sebe usmíval, když zvedal síť. Byla pořádně těžká. Jeho úsměv však velmi rychle vzal zasvé, když se břemeno podezřele odlehčilo. Na palubu vytáhl už jenom prázdnou síť. Nespokojeně zafrkal a nelibostí stiskl rty do úzké linky. Jeho čelo se zvrásnilo podmračením, když našel prořezanou díru. Jak se to mohlo stát. Nezdálo se mu, že by zdejší dno bylo bohaté na ostrá skaliska, navíc… takhle by nevypadaly potrhané provázky od skal, ale byl to spíš čistý řez, jako kdyby… Ne, to byla hloupost, kdo by mu rozřízl ve vodě síť. Nedalo mu do a nadehnul se nad zádí a hleděl do hloubky.

.

Mořský muž, uvyklý vodnímu prostředí, kde ne vždy byl dostatek světla, dokázal vidět mnohem lépe než suchozemec, takže se vznášel přesně na rozhraní tolika metrů pod hladinou, odkud se díval na Daruiovu vykloněnou postavu, ale zároveň si byl jistý, že ho rybář nemůže postřehnout. Něco ho napadlo. Možná by neměl, podle otce se musel lidem zdaleka vyhýbat, ale chtěl toho opovážlivce trochu postrašit.

Mrsknul sebou a dostal se na opačnou stranu lodi, než se Darui nakláněl nad hladinu. Potom pořádně zavířil ocasem a vystřelil vzhůru jako korková zátka. Drcnul zespodu do malé plachetnice celou silou, kterou se mu podařilo vyprodukovat.

.

Rybář sebou trhl, jak se plavidlo otřáslo. Skoro jako kdyby na něco prudce najel. Jenže jeho loď se volně pohupovala na vlnách. Mohlo být něco na těch povídačkách pravdy? Opravdu tu žijí mořské panny, které neodolatelným hlasem volají k sobě všechny námořníky, aby ztroskotaly na ostrých skalách a ony pak mohly hodovat na jejich mase? Přeběh k přídi a znovu se opřel o okraj. Možná tu opravdu neměl chodit, ale kdyby ji opravdu viděl… „Hej, slyšíš!“ křikl hlasitě a připadal si trochu jako blázen. Mohly mu vlézt do lodi?

.

K mladíkovi dolehl Daruiův hlas přes vodu zkresleně, ale slovům rozuměl. Jejich národ znal jazyk suchozemců, učili se mu souběžně s tím svým, protože nad hladinou se jejich řeč použít nedala a oni spolu rozmlouvali i v mořských jeskyních nebo na skalách. Nejprve se držel zpátky, opatrně pozoroval rybáře, jak zírá do vodních hloubek, ale zvědavost mu nedala. Kromě toho v sobě měl na rozdíl od svého bratra silnou dávku rošťáctví. Pomalinku se pod kýlem plachetnice přiblížil k místu, kde se Darui vykláněl z lodi. Stačilo několik pořádných máchnutí ocasem a ocitl se nad hladinou, přímo před tím suchozemcem, který sebou v úleku trhnul, nestačil už ale ucuknout dozadu – mořský muž ho drapnul za vestu a vzápětí ho přetáhl přes okraj lodi.

.

Všechno se stalo příliš rychle a kolem mužského těla se vznášelo tisíce bublinek. Chvíli byl naprosto v šoku z toho, co se stalo. Opravdu ho do vody stáhlo to, co viděl? Sakra, rychle mávnul končetinami, aby se dostal na hladinu k dávce kyslíku. Co když ho opravdu ten tvor sežere! Začínala ho jímat panika a mžikal očima, jak se snažil vidět pod vodou a dostat se nahoru.

.

Merman stáhl Daruie dostatečně hluboko, aby to rybáři chvíli trvalo, než se dostane zpátky, ale hned poté ho pustil, skoro jako by se bál nějaké nákazy. Z bezpečné vzdálenosti ho potom pozoroval. Takhle blízko člověka ještě nikdy nebyl. Připadalo mu směšné, jak se neohrabaně plácá ve vodě a kope nohama. Nohy! Byly tak zvláštní, skoro měl chuť si na ně sáhnout, hrozně ho fascinovaly. Už tak ale hodně riskoval, nechtěl víc pokoušet štěstěnu, takže se jen škodolibě díval, jak se světlovlasý muž pomalu vynořuje.

.

Rybář pomalu podléhal panice, jak ho chytla studená ruka za nohu a stáhla dolů do hloubky. Nad hladinou ho chytil dávivý kašel, jak se snažil zbavit vody v plicích a neohrabaně se vytahoval do bezpečí lodi. Ležel na jejím dně jako vykulený platýs a lokal do sebe nenasytně vzduch. Opravdu existovali! Jaké měl štěstí, že ho ta potvora nesežrala. Přitom vypadala jako obyčejný kluk. Určitě by ho sežral bez mrknutí oka. Nejvyšší čas odsud vypadnout.

.

Mladík věděl, že by se měl rychle klidit pryč. Rozednívalo se a původní tmavé šero nahradila bledá záře nového dne. Už takhle by se otec zlobil, kdyby věděl, jak blízko se k tomu muži přiblížil a co udělal. Jenže… byl hrozně zvědavý. Věděl toho o lidech tolik a zároveň nic. Připadali mu jako exotické bytosti. Pomalinku, možná skoro nevědomě, plaval k hladině, dokud jeho rozčepýřená černovlasá hlava nevykoukla z moře. Zvědavě pozoroval sípajícího rybáře v lodi, ale udržoval si odstup.

.

Darui měl pocit, že vydáví plíce, než se jeho dech dal do normálu. Zatracená potvora. Prvně ho připraví o úlovek a pak málem i o život. Už začínal chápat, proč je tahle zátoka opředená všemožnými povídačkami. Opřel se v kleku o stěžeň a chtěl se postavit na nohy. Zaujal ho předmět pohupující se na hladině. Jenže on to byl kluk! Tedy aspoň tak vypadal. „Ty… jeden-kch-kch“ Rybář se znovu prudce rozkašlal, jak chtěl mořskému muži vynadat.

.

Mořský muž měl na paměti otcova varování, co všechno lidé používají za zbraně. Nebezpečné harpuny schopné probodnout žraločí kůži, ostré háčky, které se zasekávají rybám do krku. Nerad by se stal obětí, takže se přímo k plachetnici nepřiblížil, ale přesto Daruie z jisté vzdálenosti sledoval. Docela by ho zajímalo, jestli má rybář nějaké jméno, ale nebyl si jistý, jestli by s ním měl mluvit, koneckonců tu ten muž neměl co dělat, což mu snad dal dostatečně najevo.

.

Jakmile utichl kašel, tak i Darui si částečně zvídavě mladíka prohlížel. Také nepotkával živé báje denně. Měl se na pozoru, kdyby si to stvoření rozmyslelo a chtělo ho znovu utopit a k okraji lodě se nepřibližoval. Lehce se podmračil. „Ty mi určitě nerozumíš, co rybo?“ odfrkl si, „Jsi mě teda pěkně naštvala. Takhle mi prořezat sítě.“ Cítil se jistě v lůně plavidla, které ho oddělovalo od masy vody.

.

Merman rybářovi opětoval upřený pohled. Ten muž měl také černé oči, i když ne tak veliké, a trochu jiného odstínu, v mladíkových duhovkách byly kromě uhlové černi i modravé záblesky oceánu. Chviličku nechal Daruie na pochybách, než promluvil jasným měkkým tenorem: „Nejsi tu vítán, cizinče. Příště už by to nemusely odnést jenom tvé sítě.“ Vyhrožoval, ale popravdě už dlouho se nestalo, že by někdo jejich druhu nějakého člověka utopil. Naposledy takové věci prováděl jeho děd a to už bylo dávno.

.

Rybáři se ta výhružka za nic nelíbila, ale nemínil toho tvora provokovat dál. Zatím to vypadalo, že je sám, ale kdo ví, kolik jich žije pod vodou. Navíc ho opravdu překvapilo, že mladík mluví úplně stejným jazykem jako jeho soukmenovci na pevnině. Zvláštní. Pravda, když mají mořské panny zpívat, tak něco umět musí. „Dobrá, nech mě tedy odplout.“

.

„Nikdo ti nebrání,“ ujistil ho mořský muž a sledoval rybářovy přípravy, aby mohl vyrazit tam, odkud přišel. Na pevninu. Z otcova vyprávění to vyznívalo jako strašné místo, kde na každém kroku číhá nějaké nebezpečí, ale něco zajímavého tam přeci jen muselo být. Občas na dně moře nacházeli roztodivné lidské výtvory, korálky a nejrůznější předměty denní potřeby. Někdy by se tam přeci jen chtěl podívat.

Když se lehká ranní bríza opřela do Daruiových plachet, mladík se plavým rybím skokem vrhl zpátky do vody a nad hladinou se na několik vteřin mrskl mohutný modrozelený ocas s rozdvojenou ploutví.

.

Darui ještě chvíli mapoval rozvlněnou hladinu, ale na žádnou další známku vodního muže nenarazil. Měl určitě přes dva metry! Kdyby z něho necrčela voda, tak by možná připustil, že měl halucinace, ale rozřezaná síť a vlhko mu jasně připomínaly, koho potkal a vyvázl živ. Nemohl se dočkat, až to poví doma… i když čím dýl o tom přemýšlel, tím uznával, že asi před otcem o tom nepípne. Snesla by se mu na hlavu přednáška o vlastní hlouposti a o to tak docela nestál. Snad Omoi, ten by mohl udržet tajemství. Jeho mladší kamarád, byl občas i jeho vrbou, když si potřeboval zchladit žáhu po hádce s otcem.

.

Mladý merman ještě chviličku pod vodou sledoval vzdalující se tmavou skvrnu na hladině. Plachetnice se opravdu vracela k pobřeží, byl čas vrátit se ke svým záležitostem. Zamířil k nedaleké laguně, cestou minul velké hejno makrel, ale moc se nezdržoval, protože měl dojem, že v modravé dálce zahlédl tmavý šedý stín, který značil, že některý ze žraloků je na lovu, ostatně, za úsvitu byli nejaktivnější. V dobré náladě ze zajímavého setkání s člověkem dorazil do krabí zátoky, tam mu ovšem úsměv na rtech poněkud ztuhnul. Zdržení samozřejmě vylákalo i další členy jeho rodiny. V tuhle dobu už měl mít něco naloveno.

„Ahoj“, pozdravil vespolek, když se přiblížil a hravým elegantním obloukem obeplul svého bratra. Jejich řeč připomínala dorozumívání delfínů a velryb, byla zpěvná a pro lidské uši naprosto nesrozumitelná. „Doufám, že mi tady Shisui něco nechal,“ zavolal nahlas na bratránka, který šťoural cosi pod skalami.

.

„Sasuke, kde jsi byl?“ spustil na něj otec zhurta, když si všiml, že se objevila jeho poslední rybička. Počítal s tím, že ho tu najdou a místo toho tu nebyl nikdo. Tedy kromě Shisuie, který se snažil sníst, na co přišel. Pomalu byl větší pohromou pro oceán než samotní lidé. Podmračeně si syna měřil a čekal, co z něj vypadne.

.

„Ehmm…“ Sasuke věděl, že lhát otci je velice těžké, raději se o to ani nepokoušel. „Potkal jsem rybářskou loď,“ vysoukal ze sebe neochotně a viděl, jak Fugaku Uchiha nakrčil zlobně obočí. „Ale tati, přece jsem se nemohl koukat, jak tady pytlačí!“ namítnul dřív, než stačil jeho otec něco říct, „prořezal jsem mu sítě, to jsi nás přece učil.“ Už samozřejmě nedodával, že na prvním místě bylo lidem se zdaleka vyhýbat.

.

„Ale taky jsem vám vždycky vysvětloval, že se k lidem nemáte přibližovat sami. Co kdyby ses do té sítě zamotal? Kdo by ti pomohl? Už bys mohl být na břehu rozčtvrcený jako tuňák!“ odvětil zlobně Fugaku. Ano, na jednu stranu ho těšilo, že syn chtěl dát lidem za vyučenou, ale bylo to nebezpečné. Chtěl svou rodinu chránit. Zrovna oni bydleli nejblíže k lidským obydlím. Takže vždycky to byli prvně oni, na koho narazili rybekchtiví rybáři.

.

Mladík pod otcovými výčitkami klopil hlavu a zplihle svěsil ploutev. Vážně byli lidé tak krutí, jak jim otec od dětství neustále tvrdil? „Ale třeba… třeba by nebyl tak zlý… určitě přece nejsou všichni stejní…“ pokusil se argumentovat, i když osobně žádného člověka neznal a na pevnině samozřejmě nikdy být nemohl. Doopravdy by byli schopní ho vykuchat a sníst? Zabíjeli i daleko větší tvory, lovili velryby a z jejich těl si brali sudy oleje.

.

„Všichni lidé jsou stejní. Hamižní a majetničtí. Ještě za doby mladí tvé dědečka se nás lidé chtěli zmocnit. Ukazovat si naše hlavy jako trofeje, ale vodní lid se spojil a ukázal jim, že moře je naším domovem a oni jsou zde jen trpěni. Nyní jsou, dalo by se říct časy příměří. Kdy ani jeden z národů nenapadá druhé, pokud se nedostanou za hranice. Nechci po tobě nic jiného, než aby ses jich stranil a případně doplaval pro někoho zkušeného. Nechci o nikoho z rodiny přijít.“ Fugaku myslel hlavně na dobro a bezpečí jejich rodiny.

.

„Ano, otče,“ zamumlal pokorně Sasuke a sklopil oči na znamení podřízenosti, než byl propuštěn a připojil se zkroušeně k Itachimu, který už měl skoro plnou síťku krabů.

Samotná jejich rodina by samozřejmě tolik krabů nesnědla, ale jejich lid vytvářel jakési sousedské občiny, rodiny žily pohromadě ve vlastních zatopených nebo zpola zatopených jeskyních či útesech, klany ale nebyly daleko od sebe, vlastně tvořily jakousi podmořskou vesnici, takže se o úlovek podělí s ostatními a jindy zase oni od někoho dostanou tresky nebo humry. Jednou za čas se také vydávali daleko přes moře na návštěvu jiných klanů a jiného národa, případně se někteří mladí mermani vydávali hledat si družky.

.

„Sasuke,“ broukl Itachi konejšivě a chytil bratra za rameno. Dlouhé vlasy měl svázané spletenou jemnou trávou, aby mu nevířily okolo hlavy jako chapadla chobotnice. Lehce mávl ocasem pokrytým šupinami v podobném odstínu jako Sasukeho, snad o něco modřejší, po matce. „Pojď, už poplaveme zpátky.“ Byl rád, že se bratrovi nic nestalo. „Měls pro mě zaplavat.“

.

„Mezitím už by ten rybář stačil vylovit nejmíň dvě sítě,“ bránil se Sasuke sklíčeně, ani si nestihl žádného kraba chytit, ale umínil si, že příště už se nenechá ničím odlákat. Připojil se ke svému bratrovi a strýček mezitím skoro násilím odtrhnul Shisuie od skály. Vydali se zpátky domů. Bratránek se samozřejmě hned přidal k nim a už předem se olizoval, jak si večer udělají krabí hody. Nejedli maso každý den, spíš tak jednou za pár dní si chytili rybu, podstatnou část jejich stravy ale tvořily různé vodní rostliny, možná drobní korýši a sem tam nepohrdli ničím, co jim oceán nabízel – srdcovkami, chobotničkami, ráčky, mořskými ježky.

.

„To je pravda, ale pořád lepší ryby než ty. Nechtěl bych vidět, kdyby se ti něco stalo,“ odtušil Itachi. Strachoval se o bratra. Byl vždycky takový nezvedený plůdek a rád se jim schovával. Museli ho hlídat, aby se mu nestalo něco. V moři číhala i jiná nebezpečí, žraloci, kosatky a všechno co si rádo pochutnávalo na druhých. Však také starší muži sebou často nosili oštěpy na obranu, zvláště při delších cestách nebo na méně bezpečná území.

Shisui musel dožvýkat sousto chaluhy, které si utrhl cestou. Jemu se u pasu také houpal naditý vak plný krabů a kromě něj i jeden menší na dobroty, které našel cestou a ostrý nůž z vybroušeného kamene. „Ale když je to tak, co kdybychom dalšího rybáře stáhli do vody a snědli. Třeba lidské maso bude moc dobré,“ zasnil se. Jednou řekl, že ochutná všechno na světě. Zatím se o to urputně snažil.

.

„Fuj, Shisuii,“ otřásl se Sasuke hrůzou. Nebyl si jistý, jestli si bratránek dělá legraci, nebo to myslí vážně, u něj totiž člověk mnohdy nevěděl. Jemu to přišlo strašné, už jen proto, že způli vypadali lidé jako oni – a sníst někoho svého druhu byl nepředstavitelný zločin. Vlastně ani neměl dojem, že by mořský národ někdy doopravdy jedl lidi. Topil je, to ano, a jejich těla poté často okousaly ryby nebo žraloci, proto možná vznikla ta povídačka, ale neznal případ, že by někdo z nich skutečně snědl člověka.

Před jejich zraky se z modravé dálky začaly pomalu jako přízraky vynořovat první domovské útesy. „Hele, Itachi, dej mi nějaký kraby pro Uzumakovy, zanesu je Narutovi,“ požádal Sasuke svého bratra, protože jeho nejlepší kamarád jistě bude mít pro dnešní zážitek s lidským rybářem větší pochopení než vlastní rodina. Často spolu prováděli různé rošťárny a nejednou se zatoulali blízko k pobřeží, i když pořád v uctivé vzdálenosti.

.

„Co fuj? Jeden prstíček po druhém bych schroupal. Možná bych si chytil nějaké děcko, přece jenom maso mladých je měkčí a chutnější,“ zasnil se Shisui a mlsně sledoval kraby, kteří se přesypávali do druhého váčku. Jednou si opravdu nějakého chytí, aby to vyzkoušel.

„Shisuii, jsi příšerný. Jednou tě ta žravost opravdu zabije,“ zavyhrožoval Itachi a odsypal polovinu korýšů Sasukemu. Přihodil mu i tam toho největšího. Měli s Uzumakovými dobré vztahy a chtěl, aby to tak i zůstalo. Říkalo se, to nejlepší druhým a pospolitost je zajištěna. „Sasuke, a ne že zase budete dělat nějaké lumpárny.“

.

„Jasně,“ přisvědčil bezmyšlenkovitě Sasuke, i když Itachiho slova pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Mrskl ocasem a odpojil se od černovlasých mladíků. Chvíli plaval podél skály obrostlé hustými trsy zelených řas, které se vlnily v pohybech vody, než se dostal k velkému podmořskému převisu. Od vrchní části skály až ke dnu se po nezanedbatelné délce táhla stěna zhotovená z lakovaných kusů dřeva ztroskotaného vraku a tvořila tam útulný úkryt. Nahoře na útesu seděl blonďatý muž a jen líně pohyboval ploutví, aby se udržel na místě. Vyráběl zrovna nějakou dýku.

„Dobrý den,“ pozdravil ho Sasuke a zastavil se kousek pod ním, „taťka vám posílá kraby.“ Na dotvrzení svých slov pozvedl síťku. „Je tu Naruto?“

.

Mladší kopie staršího muže se prudce vymrštila z podvodního příbytku. Na ranním světle se zaleskly nazlátlé šupiny a rozesmátá pusa od ucha k uchu. Typicky znak pro klan Uzumaki. Naruto prudce obeplaval kamaráda. „Už jsem se tě nemohl dočkat,“ řekl dychtivě.

Minato sklouzl z převisu a doplaval k oběma mladíkům. „Sasuke, už jsem myslel, že ho tu déle neudržím,“ s poděkováním přebral váček s tím, že korýše přesype a hned mu ho vrátí.“ Jejich rodina ráda sbírala nejrůznější věci, které se mohly vodnímu lidu hodit.

.

Mezitím, co Minato přendával korýše do velkých spletených rákosových košů, se oba mladíci hravě honili a snažili se jeden druhého chytit za ocas. Síťku pak Sasukemu přišla vrátit Uzumakiho matka, Kushina, s dlouhými rudými vlasy a načervenalými šupinami. Chvíli chlapce zpovídala, jak se mají jeho rodiče, strýcové a Itachi s Shisuiem, načež byli Sasuke s Narutem konečně propuštěni.

„Hele, musím ti něco říct… vezmeme to k Arkádovým útesům?“ navrhl černovlasý merman. Arkádové útesy byly protkané spoustou děr, kterými se dalo proplavávat a byly tam skvělé skrýše, vlastně to bylo cosi jako mořská prolézačka.

.

„Jo klidně, ale prvně se musíme stavit u dědy,“ vyhrkl Naruto nedočkavě. Vida, že už je tu nic nedrží, tak čapl kamaráda za ruku a plaval k nedalekému příbytku. „Děda pro nás má prej překvapení a já se nemůžu dočkat. Řekl mi to už včera. Nemohl jsem celou noc skoro usnout, jak jsem furt musel přemýšlet nad tím, co to může být. On ví, jak mě má pořádně napnout!“

.

„Překvapení?“ podivil se Sasuke, Jiraiyu dobře znal. Byl úplně jiný než jeho vlastní děda, i když si ho tedy moc nepamatoval. S Jiraiyou byla legrace a občas míval hrozně divné narážky, ale věděl toho spoustu o lidech a taky dovedl vyprávět fascinující dobrodružné historky o potopených lodích a o žralocích větších než malá plachetnice. Pravda, možná že spoustu svých příběhů za ta léta poněkud vyšperkoval, ale stejně se to hezky poslouchalo.

„Tak fajn, ale budu tam první,“ vyplázl černovlasý mladík na Naruta jazyk a přidal na tempu. Plavat uměl doopravdy rychle, často tím Naruta zlobil.

.

„Hej!“ křikl Naruto rozdurděně a mocně máchl ocasem. Ač napínal všechny síly, tak už Sasukeho s tím malým náskokem dohonit a předehnat nedokázal. Však mu také před vstupem do dalšího příbytku vyhotovenému podobně jako u Minata vynadal, že to nebylo vůbec fér, takhle svévolně začít. Obhajoval tím trošičku i svou pomalost.

.

Sasuke se zatvářil shovívavě, stejně by ho Naruto nedostihl, ani kdyby náskok neměl. Možná se mu nevyrovnal rychlostí, ale zato měl lépe vyvinuté jiné vlastnosti, třeba orientační smysl. Když se občas zatoulali moc daleko, jeho blonďatý kamarád uměl najít cestu zpátky mnohem rychleji a spolehlivěji než on sám. „Jasně, ty slimáku,“ poškádlil ho, „tak běž probudit dědu, určitě ještě spí.“

.

Blonďatý merman  se zatvářil otráveně. Děda prvně něco naslibuje a pak si klidně chrní celé dopoledne. Vklouzl vstupem do příbytku a o tělo se mu otřely zavěšené nejrůznější ozdoby, které tvořily něco jako dveře. Nebyl problém najít volně se vznášejícího starého muže. Jeho bílé vlasy se okolo něj rozprostřely a udělaly tak bezvadný úkryt pro drobné rybičky, které zde zavítaly hledat něco k snědku. Chytil muže za paži a zacloumal s ním. „Dědo, vstávej!“ Kdyby on mohl spát taky tak.

Jiraiya sebou škubl, jak se polekal. „Naruto! Chceš, aby mě klepla pepka?“ On vnuka jednou za tahle šoková probuzení propleskne. Protáhl se ze spánkové ztuhlosti a zavířil ocasem, nazlátlý ocas se spíše proměňoval do čistě stříbrného.

.

Sasuke vířil vodu před vstupem do brlohu, bylo neslušné narušovat něčí soukromí. Slyšel tlumenou debatu zevnitř, načež se rozhrnuly ověšené liány chaluh a z podvodního domku vyplul starší mohutný merman. „Buď zdráv,“ pousmál se Sasuke.

„Áá, mladý Uchiha… tak co, udatný bojovníku, cvičíš s oštěpem?“ dobíral si ho Jiraiya. Narážel tím na časy dávno minulé, kdy ještě vedli s lidmi válku. Byl to právě Sasukeho děd Tajima, kdo stanul tehdy jako vůdce sjednoceného vodního národa a proslavil se právě vrháním oštěpů, kterými skolil na lodích mnoho nepřátel. Jaký paradox, že právě jeho o pár desítek let později nešťastnou náhodou proklála harpuna neopatrného rybáře. Každopádně měl Tajima na jejich podmořském pohřebišti vytesaný pomník a Uchihové se dodnes těšili velké vážnosti, jako by se počítalo s tím, že v případě nebezpečí je Madara či Fugaku znovu povedou. A právě proto Jiraiya mladíka popichoval, protože jeho otec se snažil té tradici dostát a cvičil je i v technikách boje vodního národa.

„Ale dědo Jiraiyo,“ ošil se černovlasý merman, „vždyť už přes půl století vládne mír.“

.

„Mír je jen dočasný stav věcí. Nikdy nevíš, co se může změnit ze dne na den,“ mrkl na černovlasého mladíka. „Svět je velký a nevyzpytatelný a popravdě na nás už mnoho lidí nevěří. Kdo by taky věřil na něco, co nikdo neviděl.“ Absolutně si nevšímal natěšeného vnuka po boku, který vypadal, že ho div nebude tahat za ruku. Včera ho schválně navedl, aby ho pěkně napružil. Věděl, jak šíleně je Naruto zvědavý. „Takže jak, už bys proklál lidského muže bez mrknutí oka?“

.

„No…“ zaváhal Sasuke a Jiraiyův úsměv se rozšířil, když viděl chlapcovy rozpaky, „ehm, to… možná.“ Mladík si strčil pramen černých vlasů za ucho, aby se mu nevznášel kolem hlavy a úkosem zašilhal po starém mermanovi. Zlobil ho, ale vlastně pro něj byl skoro jako vlastní děda, protože toho svého nikdy nepoznal, věděl o něm akorát, že byl válečný hrdina. „Ale dost těch řečí o válce,“ zaškemral poté a nezbedně dvojici obeplul, „Naruto už je nedočkavý, že prý máš nějaké překvapení.“